Retro povídky - Články

Famfrpálový zápas

Tue, 13 Apr 2010 11:23:04 +0200

Na vaši žádost další kapitola

Harryho v jeho kočičí podobě si Nebelvíři celý den nevšímali. Většina zastávala názor, že si Ron svůj trest zasloužil a jelikož byla většina Harryho koleje nejen statečná, ale i velice emotivní, mlčky soucítili s černým klubkem chlupů. Co na tom, že to vlastně byl Snapeův mazlíček? Vždyť ta němá tvář nemohla za to, kdo si ji pořídil.

A tak se stalo, že den plynul stejně rychle jako jindy a nastalo odpoledne, pár minut od počátku famfrpálového zápasu.

Harry v té době byl více než smutný a naštvaný.

Tribuny se plnily dychtivými studenty všech čtyř kolejí a Zmijozel se opět projevoval více než hlučně, jelikož jásal nad tím, že Potter a Weasley jsou ze hry a oni mají konečně šanci vyhrát zápas s jasnou převahou.

S tím se bohužel smířili také Nebelvírští, kteří probodávali jistého zrzka zlostnými pohledy. Ron se tvářil kajícně a krčil se vedle Hermiony na jedné z laviček vysoko nad zemí. Kolem nich sedělo nespočet studentů se zlato-červenými šálami a vlaječkami, ale nikdo z nich nijak zvlášť nejásal. Všichni věděli proč.

Dole na hřišti pokrytém jemným pískem se připravovaly oba dva týmy. Jak nebelvírský, tak zmijozelský. Jak Harry dříve zjistil,hřiště bylo zakouzlené tak, aby se na něm v zimním období nezdržoval sníh. Vedle nich hráčů stála žena se žlutýma očima, tedy madame Hoochová a měřila si všechny přísným pohledem. Toto byl poslední zápas tento školní půl rok a pro většinu byl nesmírně důležitý.

"Pravidla jsou jasná. Nejsou povoleny žádné zákeřné zákroky," řekla, zapískala a s tím do vzduchu vypustila všechny čtyři hrací míče.

Zlatá zlatonka se zvedla jako poslední a se zatřepetáním drobných křidélek zmizela neznámo kam.

Harry to vše pozoroval ze svého místa u vchodu do nebelvírských šaten. Tam jej také o pár chvil později našel profesor Snape, který opožděně přicházel s ředitelem Brumbálem.

"Atere," zašeptal lektvarista, než černé klubko s obvazem zvedl do náruče.

Hned zvíře zabalil do náručí a odváděl si jej do profesorské kóje, kde seděla většina profesorů s komentátorem.

"Na poslední chvíli se přihlásila Ginny Weasleyová jako náhradní chytač, ale obávám se, že Nebelvír nemá příliš mnoho šancí, když nemají brankáře," zrovna pronesl Filius Kratiknot k řediteli a ukázal směrech k zrzečce, která vysoko nad hřištěm sledovala děj pod sebou.

"Pan Weasley si jistě zaslouží svůj trest za hanebný čin, kterého se dopustil," podotkl jen Brumbál s pohledem upřeným na lektvaristu, který pokýval hlavou a usadil se vedle Minervy McGonagallové.

"Tak o kolik galeonů se vsadíme dnes?" rýpl si Snape a úšklebkem se díval na profesorku přeměňování, přičemž hladil kocoura na hlavičce.

"Najednou jsi příliš ochotný se vsázet, Severusi?" zavrčela McGonagallová.

"Pokud si vzpomínám, byla jste to právě vy kdo se sázkami začal, Minervo. A pokud vím, děje se tak od chvíle, co se Potter stal nejmladším chytačem. Tak proč by dnešek měl být jiný? Hmm, deset galeonů, že Zmijozel vyhraje," zašklebil se lektvarista, příliš spokojený sám se sebou.

Harry s úžasem sledoval, jak ředitelka jeho koleje stiskla rty, než stroze přikývla a začala sledovat zápas.

Zmijozel vedl již 50 ku nule, což vzhledem k tomu, že famfrpálové utkání trvalo pouze deset minut, bylo téměř k nevíře.

Harry zavrčel a strašně si přál být tam nahoře a chytat zlatonku.

"Klid, maličký, můžeš si být jistý, že moji malí hadi těm prašivým lvům ukáží. Nikdo už se tě nedotkne," špital Snape, zatímco se probíral bílou chocholkou na hlavě kotěte.

Půl hodiny na to začalo sněžit. Nebelvírští v té době zvolili jinou taktiku. Fred (nebo George?) opustil místo odrážeče a ujal se postu brankáře. Náskok Zmijozelu se tak rapidně snížil a zlato-červení byli schopní hodit pár bodů, což si vysloužilo jásavé ovace z publika.

Harry se v té době již nudil a tak ležel na zábradlí. Zmijozel stále vedl osmdesát bodů nad Nebelvírem a jediné, co by mohlo zajistit vítězství, bylo chycení zlatonky.

Zatracený Snape. Zatracená zvěromágská přeměna. Zatracený Ron! vrčel Harry, když si všiml, že se Draco Malfoy vrhl střemhlav dolů.

Zmijozelové na tribunách ztichli, stejně tak i ostatní koleje. Snape se předklonil a McGonagllová zbledla.

"Nechce někdo citronové bonbony?" zajímal se Brumbál, ale nikdo jej neposlouchal.

I Harry si všiml zlatého odlesku, bohužel pro Nebelvíry, Ginny jej zaregistrovala o minutu později a tak měl blonďatý aristokrat až příliš velký náskok.

Řítil se za okřídleným míčkem obličejem přilepeným na násadě, ruku napřaženou kupředu. V dálce za ním se Ginny snažila Malfoye dohnat, ale všichni věděli, že její snažení na pomalejším koštěti je marné.

Nebelvírští se v duchu modlili za to, aby Malfoy zlatonku nechytil.

Zmijozelští začali skandovat Dracovo jméno.

Snape si začal pohrávat s měšcem zlat u pasu.

McGonagallová tiskla ruce na srdce.

Harry vycenil zuby a když se zmijozelský chytač blížil k tribuně, kde se nacházeli profesoři a jistá černá kočka, rozhodl se skočit vpřed na Dracova záda a tím jej vychýlit ze směru letu.

Bohužel pro Harryho, zrovna ve chvíli jeho odrazu se kolem něj mihl zlatý míček a byť byl ve své zvířecí podobě, ozval se přirozený reflex a Harry zlatonku pevně zachytil zuby. Chvíle kdy se ocitl letící ve vzduchu byla téměř nekonečná. V dálce slyšel zděšené výkřiky a jeden rozčilený, nepochybně ten Snapeův.

"Atere!"

Harry se v letu
lehce natočil, aby zjistil kdo je tak naštvaný, když jej někdo pevně zachytil a prudce s ním sklouzl dolů. Harry zavřel oči a drápky se zachytil do paže, která jej pevně svírala kolem útlého těla.

O pár sekund později pevně přistál na písku hřiště, kožíšek plný sněhových vloček.

"Ty pitomá kočko!" zavrčel mu do ucha Draco Malfoy, ale mezitím jej hladil a kontroloval, zda nemá něco zlomeného.

Harry se na něj díval se zlatonkou v tlamičce, neschopný si cokoliv myslet. O chvíli později jej kdosi popadl za obvaz kolem těla a natočil jej k sobě. Kocourek se díval do naprosto rozzuřené tváře profesora lektvarů.

"Ty sebevražedná kočko! Ty máš místo mozku klubko vlny!" vrčel Snape.

"Tak to vypadá, že Zmijozel nevyhrál," ozval se za lektvaristou úlevný hlas s lehkou ironií.

McGonagallová vypadala více než potěšená, když viděla zklidněným okřídleným míčkem v ústech černé kočky.

"Mýlíte se, Minervo, Zmijozel sice zlatonku nechytil, ale stále má body nad Nebelvírem," zašklebil se Snape a McGonagallová zbledla, když si uvědomila, že má lektvarista pravdu.

"Famfrpálový zápas skončil, Zmijozel zvítězil chytnutím zlatonky!" zahučela madame Hrochová.

"Cože? Jak? Chytila to kočka!" vřeštěl kdosi v dálce, i profesorka přeměňování namítala.

"V pravidlech není nic o tom, že by kočka nemohla chytit zlatonku a jelikož je tato kočka součástí zmijozelské fakulty, vyhrála Zmijozelu zápas!" odsekla Hoochová a pospírala všechny čtyři míče zpět do bedny.

Snape se culil jako šílený, když vytahoval zlatý míček ze sevření bílých zoubků.

"Večer dostaneš krůtí maso se smetanou a k tomu slanečky," sliboval kocourkovi, a za chvilku jej hrdě odnášel do hradu.

Druhá kapitola

Tue, 13 Apr 2010 09:59:13 +0200

Druhá kapitola, stále součástí SONP

Aaron se vynořil z páry ve sprše jen s ručníkem omotaným kolem pasu. Hned jej jeho muži uvítali s pískotem a aplausem, ostatně jako každého, kterému se podařilo někoho zachránit ze situace silně ohrožující život.

"Klídek, pánové," usmál se Aaron a mimoděk se poškrábal na zvrásněné kůži na rameni.

To byla připomínka z prvního roku, kdy sloužil jako hasič. Tehdy byl nerozumný, zbrklý a příliš věřil ve své schopnosti, které jako třiadvacetiletý mladík neměl. Odměnou za tu pošetilost mu byla slušivá popálenina přes celé jeho rameno a část paže na levé části těla.

Pískot ustal a muži se začali šlehat přes zadky vlhkými srolovanými ručníky.

"Jak malý děcka!" zahalekal Jack, než sám vlhkou osuškou střelil dobře mířenou ránou Aaronův zadek.

"Hej!" vykřikl on a blonďáka s modrýma očima symbolicky udeřil do holého břicha, přičemž se nepřestal smát.

"No tak, Aarone, trochu života do toho umírání! Zachránil jsi dalšího člověka!" zakřičel Jack, načež přistoupil z velké magnetické tabuli a udělal jasně červenou čáru u jména Aaron Woodstock.

"Děláte, jako kdyby se jednalo o něco výjimečného. Vždyť je to naše práce," zabručel muž předtím, než si pročísl černé vlasy hřebenem.

"Jistě, ale ty jsi jich bezkonkurenčně zachránil nejvíc! Což mi připomíná, půjdeš toho kluka dneska navštívit do nemocnice, jak máš ve zvyku?" zajímal se Jack a plně ignoroval ostatní muže v převlíkárně, kteří na sebe natahovali spodní prádlo a jasně bílá trička.

"Ano. Zajímá mě jak se mu daří," usmál se Aaron a vybavil si začouzený jemný obličej, který k němu vzhlížel ze strachu z upálení.

"Prý je v nemocnici svatého Augustina kousek od hlavní," podotkl Jack jakoby nic.

"Cože?" prudce se otočil náčelník, "Není to soukromý špitál pro zazobaný lidičky? Ten kluk teda nevypadal na to, že by byl extra bohatej."

"Kdo ví co tam dělá," pokrčil rameny Jack a ušklíbl se.

Aaron měl zvláštní averzi vůči horním deseti tisícům. Nikdo netušil proč, ale vždy, když se dostal do blízkosti někoho, kdo něco znamenal, choval se nepřátelsky a útočně, což u muže, který se věně usmíval a pro ostatní by obětoval život, bylo více než nezvyklé.

"Stavím se tam tak či tak," zabručel černovlásek před tím, než si natáhl koženou bundu a zmizel pryč.

Cesta městem do nemocnice nebyla snadná. Jednalo se o odpolední špičku, takže všude byly zácpy. Žluté taxíky houkaly a snažily se předjet co se dalo, aby se dostaly na místo určení se svými zákazníky s předstihem. Možná z toho důvodu chodil Aaron zásadně pešky, i když vlastnil auto. Nesnášel přecpané silnice a smogem začouzené výfuky.

Nemocnice svatého Augustina již z dálky zářila svojí bělostí a světlem odrážejícím se od nespočet oken. Svatý Augustin patřil mezi prvních pět nemocnic s nejvyhlášenější péčí a s prvotřídními přístroji. Prý byl špitál sponzorován i několika významnými politiky a zpěváky, kteří měli tu čest jej navštívit. Aaron se nepídil po tom kdo a jak velkou sumou tuto nemocnici sponzoruje, či kolik ten zatracený špitál dostal darů za poslední měsíc.

Nemocnie jako nemocnice, ale byl si jistý, že kdyby se mu něco stalo, sem by jej těžko přivezli. On by jistě neměl tolik na to, aby uhradil zdravotní péči, kterou by mu poskytli. Pokud vůbec.

Prošel prosklenými dveřmi do prostorné haly, kde se nacházely informace a čekárny.

"Dobrý den, hledám Samuela… Ehm… Hledám toho mladíka, kterého sem přivezli včera odpoledne po tom požáru v obchodním domě…," zabručel na sestru na informacích a proklínal se za to, že si nezjistil jméno toho kluka.

"A vy jste kdo?" zabručela černoška a mrkla na něj přes brýle.

"Já jsem ten hasič, co jej vytáhl ven," prohlásil Aaron a ukázal odznak.

"Aaach, ano. Čtvrté patro, pokoj číslo 407," usmála se setra a ukázala na výtahy.

Aaron slušně poděkoval a nastoupil do chromovaného monstra se několika doktory a pacientem na vozíku.

Než se nadál, ocitl se ve čtvrtém patře před dveřmi do pokoje zachráněného mladíka. Zaklepal a na vyzvání vstoupil dovnitř.

Strnul, když si všiml mladého muž, který seděl na posteli a v klíně měl poměrně objemnou knihu. Chlapec na něj zíral s jemnými brýlemi na nose. Měl tmavě hnědé vlasy s jemnými černými proužky a ty největší šedé oči, které kdy viděl. Vedle na pojízdném stolku měl notebook a o kousek dál hromadu papírů.

"Ahoj," pronesl mladý muž a zvídavě jej pozoroval.

"Ahoj. Já jsem Aaron Woodstock, ten.."

"Ten co mě hodil přes tu díru ve schodišti!" vyprskl mladík a Aaron strnul, než mu došlo, že chlapec nemluvil útočně, ale pobaveně.

Jen kajícně přikývl v odpověď.

"Díky. Zachránil jsi mi život. Posaď se," ukázal Sam na křeslo u postele.

Aaron si oddechl.

"Přišel jsem se podívat, jak se ti daří," začal hasič a nervózně si pohrával s koženou bundou, kterou měl přehozenou přes klín.

"To mi došlo. Děkuju za zájem. Mám se celkem fajn. Steh na hlavě, vymknutý kotník a lehce jsem se nadýchal kouře, ale jsem tu jen na pozorování," usmíval se jako sluníčko Sam a vůbec mu nedělalo problém nepodělit o informace s jeho zdravotním stavem.

"Páni. Ale proč jsi tady. Nevypadáš na to, že máš na svatého Augustina…," začal Aaron a všiml si, jak mladík strnul.

"Promiň, nic mi do toho není….," omlouval se hned černovlasý muž.

"Ehm. Ty promiň. Ehm, to majitel… majitel pizzerie mi zaplatil pokoj… víš… Abych se uzdravil," vysvětlil Sam a ošil se.

Aaron si oddechl a pohodlněji se opřel do křesla: "To pak jo. Už jsem se lekl, že jsi zhýčkaný milionářský synek."

"To zrovna ne," ušklíbl se Sam a zaklapl přenosný počítač a o chvíli později i knihu.

"Vždycky navštěvuješ ty, které zachráníš?" zajímal se mladík.

"Ano. Nemyslím si, že by moje práce končila tím, že někoho vytáhnu z ohnivého pekla nebo ho vystříhám z auta. Vždycky se chci ujistit, že se mu dostalo i náležité zdravotní péče," vysvětlil Aaron a o chvíli později s mladíkem vedl celkem obsáhlý rozhovor na vybavení hasičů a poskytování pomoci lidem v nouzi.

"….jo, teď by to chtělo minimálně jeden nový vůz. To víš, před třemi měsíci do našeho vozu vrazil kamion s nákladem a dost ho pochroumal, takže máme ve stanici o jeden vůz míň a město prostě nemá na to sehnat pár milionů na nový," ušklíbl se Aaron a povzdechl.

"Ale nejsou tím proti sobě? Vždyť vám to auto musí chybět," podrápal se na hlavě Sam.

"To je, ale zatím to zvládáme, i když samozřejmě s vozem navíc by se dařilo líp. Ale je zbytečný tě tím zatěžovat. Těžko s tím ty nebo já něco uděláme," usmál se hasič a opět si mimoděk prohrábl černé vlasy.

Sam už se nadechoval k odpovědi, když ve vyrušila příchozí sestřička.

"Tak, mladý muži, změříme teplotu. A vy, pane, byste už měl pomalu jít, blíží se konec návštěv," usmála se malá drobná zrzka, než strčila pacientovi do pusy chladný teploměr.

"Jistě, madam," usmál se Aaron a mrkl na postavičku na posteli.

"Stavím se třeba zítra, pokud tu ještě budeš," oznámil a poté se tiše vytratil.

"Tak, pane Sinclaire, vypadá to, že jste bez teploty. Zítra nebo pozítří byste mohl jít domů," prohlásila sestřička sotva druhý muž odešel.

"Děkuji," přikývl Sam a lehce zčervenal.

Pořád si nemohl zvyknout na to, jak jej oslovují pane Sincalire, téměř jako kdyby byl nějaká hvězda.

"Je mi strašně líto, že vám shořela ta pizzerie a obchodní dům, ale hlavní je, že vy jste v pořádku," zamrkala zrzka před tím, než odpochodovala pryč.

Samuel Sinclair ještě hodně dlouhou chvíli seděl na posteli a zíral na obraz na protější zdi, než se odhodlal a vytočil telefonní číslo svého bankovního poradce.

"Ahoj, Warrene, to jsem já, Sam…. Jo, mám se skvěle… Prosím tě, zjisti mi na jakém okresku pracuje Aaron Woodstock a postarej se, aby jeho stanice dostala dva nové hasičské voz s plným vybavením. Díky…"

První kapitola

Tue, 13 Apr 2010 09:58:28 +0200

Jak bylo řečeno v infu, povídka je ze SONP. Jsem ráda, že jsem se zúčastnila.

Hustý kouř v němž probleskovaly jasné červeno-žluté plameny, stoupal vzhůru z vchodových dveří a několika málo pootevřených oken v jednom z největších obchodních domů ve městě. Štiplavý zápach se vznášel nejen nad budovou, ale pomalu se linul i do okolních ulic a na nedaleké náměstí. Kužel tmavě černého dýmu se táhl několik desítek metrů nad požárem a přitahoval tak pozornost lidí v okolních domech, ulicích a parčících. Město jako by ztichlo a ustrnulo ve svém běžném životu.

"Tudy neprojdeme!" zakřičel jeden z hasičů s kyslíkovou maskou a nehořlavým oblekem, když došel k poloroztavené výloze jednoho z butiků, kde se v záři ohně spalovalo nespočet bot, kabelek a módních doplňků.

Stěží byla rozeznatelná značka či návrhář, který si dal tu práci a vytvořil tohle všechno. Ale tak to bývalo, když něco stravoval ten pekelný živel, který si bral co se nabízelo.

"Tudy taky ne!" vykřikl další z mužů, který pro změnu stál u eskalátorů - nebo spíš u toho, co ještě před pár hodinami byly pojízdné schody.

Místo nich zela hluboká propast s několika kovovými výztužemi trčícími do vzduchu zamořeného kouřem.

"Tady je volná cesta. Hledejte, jestli tu někdo nezůstal! Na tohle nemáme!" vykřikl náčelník Aaron Woodstock a sledoval, jak se jeho muži rychle přemisťují po rozpálené podlaze a nahlížejí do ochodů, restaurací a dětských koutků, které se zmítaly v plamenech.

"Nic!"

"Tady taky nic!" vykřikl další požárník, podle jehož hlasu Aaron poznal, že se jedná o Jacka.

"Mizíme!" vykřikl náčelník a počkal, až všichni jeho chlapi zmizí k zadnímu vchodu.

Profesionální hasiči pomalu sestupovali snad po jediné únikové cestě, kterou ještě nezachvátil oheň. Bylo to s podivem. Vše ostatní se topilo v plamenech, jen zadní únikový východ byl nedotčený. Drobné čůrky vody pršící ze stropu z hasících trubic zdaleka nemohly uhasit tohle peklo.

Železná konstrukce tvořící vzdušný strop se skleněnými tabulkami se začala pomalu hroutit. Sklo vlivem teploty ohně pomalu odkapávalo na podlahu několika metrů pod sebou, železo se kroutilo a Aaronovi začalo být skutečně horko.

"Je čas vypadnout," zavrčel si pro sebe do kyslíkové masky.

Vzduch mu pomalu ale jistě ubýval a v obchodním domě nebylo už co zachránit. Teď hlavně záleželo na tom udržet oheň v jednom místě a dát pozor, aby jiskra nezapálila okolo stojící budovy.

"..-ooooc!"

Aaron se zatavil v ocelových dveřích. Šálil ho snad sluch, nebo skutečně slyšel volání o pomoc? Nebo to co slyšel bylo jen skřípání železa a oceli, či zpěv ohně?

"Po-mooooc!" uslyšel znovu Aaron a zavrčel.

Jako kdyby ochranka obchodního domu neříkala, že všechny obchody a kavárny stihly včas vyklidit. Vždycky tam někdo zůstal. Vždycky!

"Už jdu! Kde jste?!" vykřikl, aby dal chudákovi najevo, že se blíží záchrana.

Nemohl rozeznat, zda se jedná o ženu či muže, ale byl si jistý, že hlas je velice mladý. Opatrně se vydal od zadního únikového východu směrem k pizzerii nesoucí vznešený název Sinclair´s pizza.

Mimoděk si pomyslel, že je to sotva pět dní, co objednával patnáct velkých pizz s ananasem a čtyřmi druhy sýra pro celou stanici, aby nakrmil svoji hladovou posádku.

"Kde jsi, Aarone, byl jsi za námi," ozval se Aaronovi v uchu lehce nervózní hlas Jacka.

"Vypadá to na člověka v budově. Hned budeme venku," odpověděl roztržitě a sekerou držící v ruce odhodil hořící dřevěný trám.

"Tak pohni, za chvilku se budova zhroutí!"

Aaron si jen odfrkl a postupoval kupředu.

Právě se nacházel v jedné z nejhezčích pizzerií ve městě. Obsluha vždy příjemná a pizza do patnácti minut od objednání. Posezení v příjemné atmosféře. Stěny lemované akvárii, kde se proháněly mořské ryby a žralok.

To vše bylo nyní pryč. Skla mohutných nádrží s rybami byla rozbitá a zkroucená žárem. Tam kde kdesi byly ryby se nacházelo pusto a pach spáleného jídla. Aaron se nemohl zbavit dojmu, že v jedné z nádrži viděl ohořelou ostře řezanou ploutev.

"Kde jste!" vykřikl, aby jeho hlas byl slyšet přes praskot.

"Pom-ooc! Tady! V-zadu!" ozval se kuckavý hlas, který pomalu a jistě ztrácel na síle.

"Zatracená práce, vždycky jsou až vzadu!" zabručel pro sebe hasič, když odhazoval zčernalé plastové židle a trosky stolů.

Kouř v pizzerii byl tak hustý, že sotva viděl před sebe, takže často narážel do stolků, které se mu objevovaly pod nohama.

"Hej!"

Aaron se otočil, když jej něco popadlo za ruku a křečovitě se k němu přitisklo. Ulevilo se mu, že se patrně jedná o člověka, kterého zde hledal.

Jednalo se o mladíka, kterému snad ještě teklo mléko po bradě. Ještěže měl tolik rozumu, aby přes sebe přehodil mokrou bundu a chránil si tak tělo před žárem. Dokonce měl kolem obličeje - úst a nosu - omotaný nasáklý a vlhký ubrus ze stolu.

"V pořádku. Uklidni se, chlapče. Jsem tu. Teď se hezky drž při mně a pomalu odtud vypadneme," utěšoval mladíka Aaron, ale jeho snaha přišla vniveč, když necelý metr od nich spadl žhnoucí trám ze stropu.

Mladík vyjekl a uskočil.

"Drž se u mě!" okřikl jej Aaron a drsně si jej přitáhl do náruče.

Na jednu stranu chápal strach, který se toho kluka zmocňoval, ale na druhou jej nevítal. Hysterické oběti často jednaly iracionálně a samy sobě často zbytečně ublížily.

"Jsem Aaron a ty?" zapředl tedy poklidný rozhovor, jako kdyby kolem nebylo ohnivé peklo a obchodní dům se jim nehroutil pod nohama.

"Samuel…. Sam," vyhrkl kluk a křečovitě strnulý se nechal táhnout od pizzerie k zadnímu východu.

"Sam. Hezké jméno. Tak, Same, teď potřebuju, abys se protáhl tady pod tím železným trámem. Ne! Neboj se, budu hned za tebou. Nic se ti nestane. Prostě běž na druhou stranu."

Mladík přikývl a kupodivu celkem rychle se podplazil po hrozivě zbořeným trámem, který tu ještě před deseti minutami nebyl, tím si Aaron byl jistý. Budova se hroutila a oni byli stále v prvním patře!

"Tak, jdeme," oddechl si hasič, když se i on bez větších problémů dostal na druhou stranu.

Skřípání a následná rána, která otřásla podlažím, oběma mužům napověděla, že y měli urychleně zmizet. Jejich domněnka se potvrdila o minutu později, kdy se oslabené patro v místech Sinclairovi pizzerie propadlo.

Mladík se viditelně otřásl.

"Mizíme!" zavelel Aaron, popadl chlapce a táhl jej k východu, kterému začaly hořet dveře.

Dokonce i schodiště začalo být v plamenech a bylo hustě zavalené dýmem a jedovatým kouřem.

"Aarone, mrskni sebou! Budova se hroutí!" křičel Aaronovi do ucha Jack hystericky a tím pobídl muže k větší rychlosti.

"Zatraceně!" vykřikl hasič a zastavil se na schodišti v mezipatře.

Polovina schodů chyběla. Plameny v přízemí se probojovaly až sem. Žár zničil železnou konstrukci a poschodí se zhroutilo.

"Umřeme tady," zakvílel Sam, když i on spatřil mezeru mezi dvěma patry.

"Ale kecy," zabručel Aaron, popadl mladíka kolem pasu a co mu síly stačily jej přehodil přes zející otvor.

Téměř se usmál, když slyšel chlapce pištět jak ženskou. Téměř.

"Tys mě hodil!" obvinil jej mladík, když si třel naražené rameno.

Z rány na hlavě mu vytékala krev, ale to Aaron neřešil, důležité bylo, že byl kluk na druhé straně. Hned skočil za ním, tak tak že se zachytil zábradlí. Přece jen na sobě měl několik kilo vážící výstroj. Navíc byl unavený z boje s ohněm, který se snažil se svým oddílem zkrotit ještě před několika desítkami minut, než uznal, že to nemá smysl.

"Potom mě můžeš žalovat," pronesl lehce ironicky, když bral protestujícího mladíka do náruče, v duchu ovšem jásal.

Zprvu se zdálo, že je Sam v šoku, ale podle toho jak teď špačkoval a proklínal ho, se mladík z prodělaného zážitku v ohnivém pekle vzpamatoval zatraceně rychle.

Cesta ven z přízemí byla již snadná. Zvláště proto, že východ ochlazovaly vodou jeho muži. Když v hustém dýmu spatřil probleskovat denní světlo, zrychlil a vyrazil ven. Právě včas, jelikož se z prvního patra ozval tlumený výbuch.

Úvod k Síla ohně

Tue, 13 Apr 2010 09:57:08 +0200

Název: Síla ohně

Autor: Retro

Doba a výskyt: Současnost, místo neurčeno

Páry: Aaron Woodstock/Samuel Sinclair

Varování: První dvě kapitoly byly (a celkově celá tato povídka) vytvořeny v rámci SONP na stránkách Keiro.

Shrnutí: Při požáru jedné známé pizzerie v obchoním domě, se náčelník hasičů Aaron seznámí s mladým a poměrně charismatickým Samem, který však má spoustu tajemství a zrovna dvakrát netouží po tom, aby o nich jeho lehce zaujatý zachránce věděl.

Poznámka: Ze stránek Keiro

Tahle povídka byla moc hezoučká. Od začátku totiž nebylo jasné, kdo je ten neznámý mladík, kterého zachránili z té hořící pizzerie. A moc se mi tedy líbilo to gesto na konci. Tedy s tím hasícím strojem. Ale také bych ocenila pokračování, protože by mě velice zajímalo, jak by Aaron zareagoval na to, že je Sam bohatý. A hlavně jak by si ti dva k sobě našli cestu.

I když, jak podotkl nějaký komentátor, i tento konec dokáže rozjitřit fantazii čtenáře a to je samozřejmě také výborný faktor. Takže si myslím, že jestli bude chtít autor pokračovat, tak tím všechny potěší.

Hodnocení - 1

Kapitola devátá

Sat, 23 Jan 2010 10:02:00 +0100

Takže, po dlouhé době, není to obetované.

Lukáš se probral spoutaný.

Měkkost a hebkost pokrývek kolem něj jej zprvu překvapila. Všude byla tma, ale po chvíli rozjímání si začal uvědomovat svoje tělo.

Přes oči měl jakýsi tuhý šátek, možná snad pásek z kůže, nebyl si tím úplně jistý, faktem ovšem bylo, že byl kompletně bez zrakové orientace. Netušil kde je a jak okolí vypadá.

Hned po tomhle uvědomění se soustředil i na zbytek těla. Cítil hebkost hladící jeho nahé tělo.

"Zatraceně! Jsem nahej!" vykřikl tiše pro sebe česky a zavrtěl se, takže si brzy uvědomil, že má nohy sice volné, ale ruce pevně přivázané.

Po chvíli prsty a ohmatáváním okolí zjistil, že je patrně v posteli s přížkovaným čelem, ke kterému byl za zápěstí přivázaný provazem.

Necítil se dobře.

Naposledy si pamatoval dražbu a čipování od jeho nového majitele, jímž byl… sakra, jak se jmenoval.. Colin Johnson junior!

Ten chlápek byl nebezpečný a psychopat, ale na druhou stranu i poměrně hezký, hezčí než ten tlustý rádoby politik, co si objednal jeho únos prve.

Lukáš zbystřil, když lehce nepatrně zaskřípala podlaha nalevo od něj. Někdo vstoupil do místnosti.

"Tak jsi se probral, poklade," zavrčel hlas, který Lukáš vůbec nepoznával.

Ne, tohle nebyl Johnson ani někdo z jeho lidí! Lukáš začal panikařit a škubat sebou.

"Přestaň, ať si neublížíš, poklade," zavrněl ten chraplavý a jakoby starý hlas.

Matrace se zhoupla a Lukáš strachy vyjekl. Snažil se uhnout nenechavé ruce, která jej začala hladit po hrudi a pak mu pevně uchopila jeho odhalený penis!

Chlapec strnul.

"Tak se mi to líbí, poklade," vrněl hlas spokojeně, zatímco kompletně neživé mužství laskal.

"K-kde to jsem?" vykoktal černovlásek.

"V mém domě, samozřejmě. Ten blázen Johnson si tě sice koupil, ale já mu tě vyfoukl na letišti. No není to k popukání? Nikdo nebude brát co je moje!" zavrčel chlápek a Lukáš cítil, jak se jeho boku dotklo vzedmuté břicho.

Nahá kůže se o sebe otřela a Lukáš zezelenal.

"Vypadá to, že na tebe ještě působí léky," pronesl chlápek, když se ani po několika minutovém laskání jeho mazlíčkovi penis neztopořil.

Lukáš došel k závěru, že je to jediné štěstí, protože z toho chlapa se mu dělalo zle a to ho ani vidět nemusel!

"Ale mám pro tebe dárek…," špitl muž, než jazykem olízl jeho klíční kost a část krku.

Lukáš se odporem otřásl. Samozřejmě věděl, že tu není jen tak, že byl určen jako sexuální hračka, ale tohle bylo příliš.

Ani nestačil zareagovat a jedna jeho noha byla přivázaná. O chvíli později i druhá. Nyní ležel na posteli připevněný do velkého X a ač sebou mrskal a mlel jak chtěl, ani jeden provaz nepovolil.

"Ale notak," zabručel káravě onen muž, o němž Lukáš věděl, že je politik.

Lukáš tiše vykřikl, když se cosi chladivého dotklo jeho zadku v místech vstupu do jeho těla.

"Takhle by to nešlo," zavrčel podrážděně starší muž a vecpal mu do úst jakousi kuličku a tu pevně utáhl kolem hlavy.

Lukáš se zazmítal.

Chlad na jeho zadku postupoval dál, něco tvrdého a chladného se k němu přitisklo a bez přípravy vniklo dovnitř.

Mladík vykřikl, ale většina zvuku pohltila ona gumová kulička. Lukáše zadek pálil a co bylo horší, věc vevnitř něj se začala pomalu zvětšovat!

"Tohle je úžasná věcička," pronesl chlápek a mladík slyšel jakýsi mlaskavý zvuk.

Dvojí mlaskavý zvuk.

Když přišel jeden, věc vevnitř něj se zvětšila z toho pochopil, že jde o nějaký typ balonku, který jej roztahoval. Po deseti takových nafouknutí mu tekly slzy bolesti.

Cítil se tak plný a rozevřený.

Naneštěstí chlápek uznal, že už má dost a Lukáš trhaně dýchal sevřený v bolesti a ponížení.

Druhý mlaskavý zvuk nebyl pravidelný, zato rychlý a jakoby… Luk strnul, když mu došlo, že ten zvuk probíhá souběžně s dotekem teplé ruky na jeho žebrech.

Bylo to, jako kdyby si někdo blízko něj s něčím pravidelně tahal a rychle hladil, jako kdyby…

Ach bože, ten hajzl si honil u jeho boku! proběhla Lukovi myšlenka hlavou.

Jeho domněnka se potvrdila po chvíli, když cosi horkého a lepkavého pokropilo část jeho břicha a žeber.

"Uvidíme se večer, poklade. Nyní mám práci," zavrčel muž a během chvíle zmizel, nechávajíc Lukáše potřísněného spermatem, roubíkem v ústech a jakousi nafouklou gumou v zadku.

"Ghrmmm ghrrrrm!" křičel do roubíku Lukáš a vzteky se zmítal.

"Grrrrrm!" vykřikl zuřivě, než mu hlava klesla do měkkého polštáře.

Byl ponížený. Byl pošpiněný. A byl zatraceně naštvaný!

"Netušil jsem, že někdo může být tak hloupý a uneseného a ukradeného chlapce odvést do svého domu," podotkl Colin, když se skrýval v autě před vilkou.

Ta byla obehnána vysokou zdí a hustým porostem rostlin.

Colin měl sebou své muže, ozbrojené a dobře placené a vycvičené. Na obrazovce počítače sledoval červenou tečku, která se nehýbala.

"Máte plány budovy?" zajímal se a přikývl, když John několikrát klikl do počítače a červená tečka se prolnula s třípatrovou rozlehlou vilkou trojrozměrně.

Colin nevzrušeně sledoval linie, které tvořily pokoje. O chvíli později vzteky zamáčkl doutník.

"Ten parchant jej drží ve své ložnici. Druhé patro, severní chodba, třetí dveře! Zajistěte objekt," nahlásil do vysílačky a o chvíli později byla ochranka doma zpacifikována.

Sám Colin se rozhodl vstoupit do domu a jít si pro svého lvíčka, za kterého zaplatil nehoráznou sumu peněz.

En smrdutý chlap se v domě nenacházel, ale jeho mazlík ano. To zjistil hned, jakmile otevřel dveře luxusně zařízené ložnice, kde se v posteli nacházel svázaný a lehce použitý chlapec.

Ten jakmile slyšel otevření dveří, sebou škubnul a začal zuřivě cosi hudrat.

"Klid, lvíče, klid. To jsem já," zachrčel dojatý Colin.

Lukáš, jeho Lukáš, měl na sobě stopy polozaschlého spermatu a co víc, mezi jeho stehny trčela hadička na jejímž konci byl balonek.

"Zatraceně," zavrčel Colin, když opatrně upustil vzduch a vytáhl lehce zkrvavený ovál z těla svého nového mazlíka.

Zkoušky... konec?

Sun, 17 Jan 2010 12:38:56 +0100

Ahojky!

Tak, vím, dlouho jsem nenapsala, ale... Mám důvody a to:

1) ve svých 22ti letech jsem prodělala neštovice

2) týden po mně je prodělala moje 2letá dcera

3) měla jsem tak nízký tlak kvůli počasí, že jsem týden nebyla schopná vylézt z postele, učit se a natož dojít po dvou na záchod a pečovat o nemocný dítě

4) když už jsem začala chodit a tím pádem vrážet do věcí kolem kvůli tlaku, Vánoce skončili a začaly další zkoušky

5) pak byly zkoušky

6) začala do toho škola

Každopádně, teď mám po zkouškách.

Výsledky?

Čeština - 2

Matika - 2

Fyzika - 1

Ekonomie - 3

Informatika - 1

Angličtina - 1

Biologie - 4

Hospodářský zeměpis - 2

Asi jste si všimli, že kromě dvou předmětů mám dobrý známky. Řeknu to takto.

Ekonomie nikdy nebyla má silná stránka a jsem vděčná za tu trojku. Hip hip hurá.

Jiný kafe je biologie.

Můj oblíbený předmět!!!

Asi si na mě profesorka zasedla. A ne jen na mě. Nejsem sama, kdo dostal tyto známky, i když uměl všechno.

Poprvé jsem odpověděla na otázku. Nebylo to excelentní, ale tak na 3, dala mi 5 a další termín. Tam jsem stejně jako další dva lidi uměla přeříkat celou učebnici. Dala mi 4.

Ani jeden z nás to nepochopil. Ale už to neřeším. Teď by se mělo začít probírat lidský tělo a to mě baví. Jestli na konci roku dostanu obdobnou známku, buďte si jistý, že napíšu stížnost, protože na biologii jsem machr!

Až doteď, teda.

Doufám, že k psaní povídek se dostanu v pondělí. Doufám, že alespoň jedna kapitola přibude v týdnu, ale mám fofr kvůli školkám... (to asi nepochopíte, ale koncem roku mi končí mateřská a jelikož je dítě listopadový, musela bych čekat další rok, než bude ve věku jít do školky a tak lítám všude možně, abych zjistila, kde ji vezmou ještě před 3tím rokem života a do toho v úterý škola a zákeřná nemoc v rodině)

Takže, kapitoly mám na papíru. Jednu k Mutantovi, to jsem nestihla zatím vůbec přepsat. A pak mám načatou k Lvíčeti a Kolibříkovi, snad to půjde rozepsat a dopsat.

Ticho po pěšině a... dlouho bude ještě

Thu, 03 Dec 2009 10:56:02 +0100

Asi si říkáte, proč tu nic není takdlouhou dobu.

Moc se omlouvám, ale jsem vyčerpaná. Ne fyzicky tak, jako psychicky.

Začalo mi zkouškové období, které bude trvat až do půlky ledna.

Já vím, teď si říkáte něco ve smyslu "sakra, vždyť má dálkový studium a školu jednou za týden navíc je na mateřské". A to je právě ono.

Ta škola je jedno týdně. Takže se musím hodně učit doma, protože ve škole se bere jen to základní a pak na vás kašlou. To, na co v denním studiu máte pár hodin, já kupříkladu v matice mám na jednu "látku" jednu hodinu. Takže za těch cca dosavadních 12týdnů školy, jsme probrali 12 látek, atd atd. A z toho všeho se píše...

Samozřejmě, teď to není tak akutní, kromě toho, že budu psát příští týden dvě písemky, týden na to tři.

Řeknete si, to nic není. Ale když si vezmete, že do každého toho přemětu je to skutčně 12 látek a kvantum stránek, zjistíte, že to taková prča není.

Do toho dítě. Malé dítě, které neví, že se potřebujete učit. Nechápe to a vyžaduje celou vaši pozorost.

Prakticky mám na učení dvě hodiny denně. V době dopoledního spánku mé dcery, který trvá hodinu a půl a během kterého většinou vařím a starám se o domácnost a pak hodinu večer v rozmezí toho, kdy jde spát dcera a hodinu po ní manžel.

Jsem prostě lehce ve stresu. Dobře, silně ve stresu... Nezvládám se učit, nezvládám se starat o dítě a domácnost a k tomu mám zdravotní problémy, kdy hrozí, že patrně podstoupím operaci a budu tři měsíce "nechodící".

Tohle všechno se kupí a i když mám kapitoly předpřipravené, nemám už pořádně čas si sednout a opsat je, protože prostě nestíhám.

Já se moc omlouvám.

Ale do Vánoc nečekejte žádnou kapitolu.

Do 15tého píšu 5 písemek a mám 2 ústní zkoušky 16tého a 17tého. To jsem ve stresu, protože nemám hlídání a ty zkoušky prostě v ten čas udělat musím, protože jiný termín není.

A pak mám další zkoušku až 5tého. To je po Vánocích. A to mě čekají celkem 4 zkoušky ještě.

Víte, ty zkoušky jsou vesměs ústní. Všechny. Já mám sice jen nějakých 7 předmětů, ale i tak je toho dost za těch 15 týdnů, co trvá pololetí. Poté některé zkoušky (jako čeština, fyzika, matika, anglina) si vyžadují i zkoušku písemnou. Pravda, část píšu teďka, ale stejně se nevyhnu tomu, že lítám z učení do učení...

Mám za sebou poměrně náročný test z fyziky (naštěstí dopadl dobře), ale čekají mě další, kterým nemůžu věnovat jeden den před termínem, ale celý týden....

Ach, nebudu váš tím zdržovat. Co mělo být řečeno, jsem už napsala..

Takže, shrnuto: Mám zkouškové období, kapitoly budou nejdřív přepsány na Vánoce.

4k

Wed, 04 Nov 2009 20:37:18 +0100

Omlouvám se. Tohle trvalo. Příští týden kapitola nebude, jsem v Praze, vdává se mi sestra. Možná stihnu něco napsat, ale spíš s tím nepočítejte..

*Doučování*

"Vysvětlete mi, pane Pottere, co se stalo tak závažného, že jste dohodil zábrany a dovolil jste se na mě vyhrnout? Nedostal jste dopisy od svých fanoušků? Nejste na titulní straně Denního věštce?" zajímal se Snape, zatímco se díval do zúžených očích svého studenta.

"Jděte někam, Snape," zavrčel místo odpovědi udýchaný chlapec a snažil se vykroutit ze sevření.

"Tak se na to podívám sám," pronesl sarkasticky lektvarista a mávnutím hůlky si přivolal jeden z dopisů.

Shodou okolností právě ten Jamesův.

Harry sledoval, jak se profesorovi rozšířily oči šokem a poznáním. O chvíli později se opět skryly pod chladnou blanku lhostejnosti.

"Vida," pronesl starší kouzelník a mladíka před sebou pustil.

Chvíli se na něj zkoumavě díval, než se obrátil ke dveřím s úmyslem odejít z místnosti.

"Ten dopis, pane," ozval se o poznání klidněji mladý Potter, který vlastně vůbec Potter ani nebyl, a natáhl ruku před sebe.

"Pane Pottere… Nebo bych měl spíše říct Blacku?.. Pokud se domníváte, že po tom, co jste zde předvedl, vám vrátím tento.. dokument… Šeredně se pletete. Pro jistotu si odeberu všechno," ušklíbl se Snape a přivolal si celou složku.

"To nemůžete!" vykřikl Harry.

"Mohu a udělám to. Chlapec-který-přežil nesmí být rozptylován takovými věcmi. Pokud ovšem chcete znát víc podrobností, jsem ochotný vyměnit část této korespondence za vaše doučování," pronesl evidentně se sebezapřením Snape a poté se nenávratně ztratil ve směsi chodeb domu rodiny Blacků.

"Ty bastarde," zavrčel černovlásek a znaveně se posadil na postel, která stála u okna.

Myšlenky mu opět začaly vířit hlavou. Bylo evidentní, že jeho matka měla vztah se Siriusem a on je jeho syn. Je Black. Takže má otce. Žijícího.

Na druhou stranu mu nebylo jasné, proč se o něj Sirius nepřihlásil, proč jej nevzal k sobě. Proč mu to neřekl?! A kdo všechno to ví? Ví to Brumbál a brání Siriovi, aby si Harryho vzal k sobě? Nebo to naopak neví a Sirius o něj nemá zájem?

Ne. Sirius utekl z Azkabanu kvůli němu. A chtěl si ho vzít k sobě. Takže jeho kmotr… ne, otec.. má asi jiný důvod proč neřekl kým vlastně ve skutečnosti je.

A teď Snape!

Nepochybně využije toho, že je Black. Samozřejmě. Už jen díky Jakešovi Potterovi si nenechal ujít jedinou příležitost jej ponížit. Teď, když přišel na to, že je jeho otec Sirius a je mezi živými a na svobodě, to bude ještě horší.

Musel mu vzít ty dopisy? Proč si j zatraceně bral! nadával v duchu Harry a založil si ruce pod hlavou.

"Prý doučování," zavrčel mladík, než se stočil na bok a naštvaně zabodl oči do podlahy.

To byly ale zatraceně hloupé prázdniny.

"Harry!" vklouzl do pokoje Ron a téměř chtivě se posadil do nohou postele svého kamaráda.

"Hm?" ozvalo se.

"Tak už jsi se rozmyslel?" šeptal zrzavý a pihovatý kouzelník, jako kdyby se obával, že jej někdo uslyší, což bylo vzhledem k prázdné místnosti, kde byl jen on a Harry, zvláštní.

"Proč šeptáš?" zabručel ležící mladík, který sotva slyšel co mu kamarád říká.

"Fred a George tu pobíhají s novým odposlouchávajícím zařízením," zdůraznil Ron s posměškem a vyčkávavě se zahleděl na kamaráda.

"Tak ano nebo ne?"

"Co?" nechápal černovlásek.

"Harry!"

"Já nevím Rone, nejsem ten pravej, kdo by tě to měl učit," odsekl jmenovaný, když mu došlo o čem že to vlastně jeho kamarád mluví.

"Ale přátelé si mají pomáhat!"

"Co když se mezi náma něco pokazí?" zapochyboval Harry.

"A co by se tak asi kazilo? Za chvilku je škola a á bych rád s Hermionou.. No však víš. Takže nebuď fénix.."

"Labuť.."

"Cože?"

"Říká se nebuď labuť, Rone," povzdechl si Chlapec-který-přežil a posadil se na posteli.

"Prosíííím," dělal psí oči zrzek.

"No tak dobře. Ale pokud bude problém, není to moje vina!" zavrčel Harry a posadil se naproti vyššího kamaráda.

"Neber si to tak, Harry. Vztahy dvou mužů jsou v kouzelnickém světě normální. Takže tohle je taktéž normální. Není to nic zvláštního. Jinak bych to po tobě nechtěl! Je to ale životně důležitý!" vysvětlil s lehkým zrudnutím Ron.

Harry samozřejmě věděl jaký názor má Ron na homosexuální partnery.

Žádný.

Jak jinak. Ron byl z početné rodiny, kde byli všichni (až na Percyho o kterém pochybovala i paní Weasleyová) heterosexuální. Takže bylo jen logické, že sice z kouzelnického hlediska věděl, že vztahy dvou kouzelníků stejného pohlaví jsou možné, ale nikdy si nedokázal utvořit svůj vlastní názor.

"Co mám dělat?" zajímal se Ron chtivě, přesto dále s ruměncem ve tváři.

"Co by. Uvolni se. Merline, Rone! Nejdeš se potápět, abys tu dýchal jak.. No tak dál. Prostě zavři oči, vydechni. Pak se nakloň k… Prostě se předkloň, lehce pootevři pusu a přitiskni rty k… Však víš. Počkej dokud je protějšek nepootevře a pak lehce přejeď jazykem po spodní polovině úst…"

"Polovině úst?"

"Po spodním rtu, Ronalde…"

"Aha.. Takhle?" špitl Ron a nosem vrazil do Harryho brýlí.

"Já sice řekl zavři oči, ale pak je otevři, abys viděl kam tu hlavu strkáš!" zachechtal se Harry.

"Ale ono se má líbat se zavřenýma očima?" tázal se nejistě zrzek a přikryl si dlaněmi rudé a horoucí uši.

Mladík protočil zelené oči a opět se uchechtl.

"Zavři je až se dotknete.. Tak znova, Rone."

Mladý Weasley si povzdechl a postupoval přesně podle instrukcí. Lehce se naklonil nad Harryho, který taktéž dostával sytý nádech červené do obličeje.

Sotva byli pár milimetrů od sebe, překonal sám černovlásek onu vzdálenost a spojil jejich rty. Chvíli počkal a pak pootevřel rty. Toho využil Ron, který svůj velký jazyk nacpal mezi jeho rty, za zuby, téměř až k mandlím. Harry se zakuckal.

Ani jeden z nich nezaslechl zavrzání dveří značící, že nejsou sami v místnosti.

Harry se rozkuchal a odtáhl se.

"Chceš mě zadusit!" vyštěkl na kamaráda, který se tvářil kajícně a chtivě zároveň.

"Omlouvám se za vyrušení vaší vášnivé hodinky, ale přišel jsem se se zde přítomným panem Potterem domluvit na doučování. Ovšem jak se tak dívám, bylo by třeba procvičit i jiné základní věci," ozvalo se chladně a sarkasticky zároveň ode dveří.

"Snape!" vyštěkl Harry a strnul.

3k

Wed, 04 Nov 2009 20:36:54 +0100

Není nad nevítané návštěvníky.

Drahý Siriusi.

Nedokážu uvěřit, že nemůžeme být spolu. Nechápu co jsi si myslel, když jsi tohle všechno domluvil. Jakým právem jsi rozhodl o našem osudu?

Siriusi… Ne, já nemohu.

Lily

Harry se zarazil, když si přečetl dopis, nebo spíše malý vzkazík na konci složky. Zamrkal, když si všiml, jak je papírek pozohýbaný a zvlněný zaschlými slzami.

Raději ani nechtěl pomyslet na to, co se dočte v dalším dopise, který vypadal o něco delší a adresovaný o hodně později.

Můj milý,

Dnes je tomu právě čtvrtý měsíc, co jsem si vzala pod nátlakem Jamese.

Ne ne. Skutečně se nemám špatně. James je milý společník a dělá vše proto, aby mě potěšil, říká, že jsem přeci žena jeho nejlepšího přítele.

Ale to není pravda. Nyní již nesu jméno Lily Potterová a ne Blacková, jak to mělo být.

Jak jsi jen mohl, Siriusi? Jak?

Netvrď mi, že to bylo pro mé dobro a dobro našeho nenarozeného dítěte. Je to lež. Své chabé výmluvy si nech.

Černovlásek zamrkal, když si všiml, že dopis nebyl takové délky jak čekal a stále byl nic neříkající. Proč si Lily vzala Jamese? Nutil Sírius jeho matku, aby si vzala Dvanácteráka? Ale proč?

Do klína mu vypadala fotografie, která byla chabě přilepená ze spodní strany.

Na ní se smál James Potter v obleku, kolem pasu držel zaraženou a smutnou Lily Potterovou v bílých svatebních šatech a vedle nich stál s nepatrným trpkým úsměvem i mladý Tichošlápek.

"Co se tu sakra děje?" zavrčel na fotografii, která mu samozřejmě neodpověděla.

Sáhl po dalším dopise.

Má lásko,

Půl roku uběhlo od chvíle, kdy jsem před bohem a celým světem ženou jiného muže.

Tolik mě mrzí, že jsem nevěřila tvému úsudku a pochybovala jsem o tobě. Odpusť mi to, lásko. Nyní již chápu, proč jsem se musela vdát za Jamese a denně mu děkuji za to, že byl ochotný tohle podstoupit. Neměla jsem ani tušení, že tvá rodina je proti nám a zjištění, že se ti má narodit dítě s ,mudlovskou šmejdkou´by nás mohlo stát život.

Zbývá jeden krátký měsíc a naše děťátko se narodí. Byla bych ráda, kdybys byl u porodu. Tak moc bych tě chtěla držet za ruku, ale vím, že to není možné. Kdyby někdo zjistil, že ty jsi otec mého syna, mohlo by to skončit katastrofou.

Lily

"Tak takhle to je," pokýval hlavou Harry a zamrkal.

Mohlo mu hned dojít, že si jeho matka nemohla vzít Siriuse, vždyť v té době byla naživu ještě jeho matka a patrně by všechny proklela, kdyby zjistila, že poskvrnil její čistokrevný rod.

Ale stále tu bylo plno otázek a nezodpovězených odpovědí.

Tichošlápku,

Dnes se staneš kmotrem svého syna. No není to ironie?

Dvanácterák

Harry vyvalil oči, když viděl krátký vzkaz od Jamese. Poprvé měl něco od něj, ale nyní si uvědomil, že už to není důležité, vzhledem k tomu, že člověk, kterého považoval za svého otce, jím vlastně vůbec není.

Zjištění, že Sirius Black není jeho kmotrem, ale biologický otec, jej ranilo. Ranilo jej to o to víc, že se už pár týdnů znali a on si jej skutečně mohl vzít k sobě.

Harry by se přeci nezlobil, kdyby mu řekl, že je jeho pravý otec a vysvětlil mu, co se v minulosti odehrálo. Ale nyní, když jsou Lily Potterová a její manžel James mrtví a Sirius venku z Azkabanu, mohl… mohl si jej přeci vzít. Nebyl jediný důvod, proč by nemohl být se svojí pravou rodinou.

Siriusi!

Mám strach. Bojím se o Harryho. Vím, že o té věštbě víš. Aby ne, když jsi byl s námi v místnosti a slyšel jsi Brumbála, jak nám o ní říká a prosí nás, abychom se ukryli.

Nevěřím, že kvůli jedné hloupé věštbě se zničí všechno, co jsme spolu začali budovat. A co teprve Harry.

Je tak malý a bezbranný. Ne, Siriusi, nedokáži si představit, že by tu již nebyl… Že by někdo jako Voldemort mohl chtít našeho syna zabít.

Slib mi, že pokud se mi něco stane, postaráš se o svého syna a dáš mu jméno, které mu po právu náleží. Slib mi to, Siriusi.

Tvá Lily

"Hm, slíbit ti to mohl, ale nedodržel to," zavrčel Harry a setřel zrádné slzy z tváře.

Pak, rozrušený praštil pěstí do polštáře, aby se uklidnil.

Lily naléhala, aby si jej vzal Sirius k sobě a choval se jako pravý otec, ale nic z toho se nestalo. Ani nyní! Copak jeho biologický otec neví, jak touží po tom mít rodinu? Jeho matka je mrtvá, neznal ji a už mu ji nikdo nevrátí, ale má aspoň otce.

To jej Sirius nechtěl? Není snad hoden toho nosit jméno Blacků? Nebo co je tentokrát překážkou toho, že nejsou spolu?

"Zatraceně! Sakra! Sakra! Sakra!!" křičel a odhodil stranou celou složku, až se papíry rozletěly po celém pokojíku.

"Nesnáším váš!" vyštěkl do ticha pokoje, nečekajíc jakoukoliv odpověď.

"To není nic, co bychom nesdíleli společně," ozval se tichý posměšný hlas za Harryho zády.

"Snape," vyplivl Harry, když se otočil a stanul tváří v tvář profesorovi lektvarů.

"Pro vás stále profesor Snape, Pottere," odsekl vysoký muž.

"Ach, a když ne, strhnete mi body?" vypálil jízlivě mladík a nasupeně civěl na narušitele jeho soukromí.

"Važte slova, Pottere."

"Co vůbec děláte v mém pokoji?" zeptal se místo toho černovlásek.

"Přišel jsem se pokochat hysterickým výstupem Chlapce-který-nevěděl-kdy-zemřít," ušklíbl se Severus Snape a sjel pohledem nepořádek v místnosti.

"Ty bezcitný arogantní slizký hade!" vyhrkl Harry a s potřebou si na někom vybít vztek se vrhl na svého profesora, který jen nečinně stál a čekal, až se k němu přiblíží.

Když byl na dosah a Harry se natahoval, aby jej uhodil do obličeje, popadl ho muž v černém hábitu za tenká zápěstí a zády přirazil ke zdi, načež se k mladíkovi sklonil, až se téměř dotýkali nosy.

2k

Wed, 04 Nov 2009 20:36:28 +0100

Dvojka. Harry zjistí něco, co asi neměl.

*Tajemství loďáku*

"Nechápu, proč zrovna my máme uklízet půdu, vždyť přece od toho jsou v takovýmto baráku skřítci," brblal po cestě nahoru do posledního poschodí Ron.

"Ano, ale dokážeš si představit Kráturu při úklidu. Navíc tam jsou prý důležité staré knihy," ozvala se Hermiona, celá natěšená, že se podívá do jednoho z nejtajemnějších míst v domě čistokrevných kouzelníků.

"Chápu tvé nadšení," ušklíbl se Harry, ale skutečně jej chápal, protože tak nějak podvědomě doufal, že by Sirius na půdě mohl mít třeba staré fotografie z doby svého pobytu v Bradavicích a tedy i nějaké podobenky jeho rodičů.

Skutečně se těšil, až se bude prodírat prachem a krabicemi. Jaké však bylo jeho překvapení, když s hadrami, čistícími prostředky a smetáčky vyšli nahoru a všude bylo perfektně uklizeno, tedy v rámci možností.

"Prima, jsme bez práce!" zavýskl Ronald a prsty přejel po jakési staré truhle, na které nebylo ani snítko prachu.

"Hm, tak se aspoň mrkneme co je vevnitř," ukázala pihovatá Ginny na věci kolem a hned se vrhla k oné truhlici.

"Jéé, podívejte!" zasmála se a vytáhla špičatý klobouk tolik podobný tomu, co nosila jejich profesorka přeměňování.

"To jsou staré dobové hábity!" vykřikla Hermiona a vrhla se ke své mladší kamarádce.

Ron jen převrátil oči v sloup: "Ženský."

Harry na to nereagoval a rovnou přešel ke starému loďáku, na němž byl štítek, jenž hlásal majitele:

Sirius Black

Mladý černovlásek se pousmál. I když paní Blacková a celá její rodina Sirius vyškrtla jako svého dědice, patrně si nechala část jeho věcí, jako například tento školní kufr. Bylo zvláštní sahat na něco, co si pamatovalo jeho otce.

Dotýkal se jej taky? Pomáhal ho zavřít nebo dokonce vybalit? Tohle všechno se zdálo Harrymu možné a byl to skvělý pocit, že se dotýkal něčeho, čeho mohl jeho otec. Nebylo to sice tak intenzivní, jako když zjistil, že má neviditelný plášť po Jakešovi, ale dalo se to k tomu přirovnat .

Ron nechal holky holkama a sám se přesunul ke skříni, která byla nedaleko. Pomalu ji otevřel a ven vyskočil veliký pavouk.

"Áááááá!" vykřikl a odskočil pryč.

"To je bubák!" prohlásila Hermiona a už se chystala jít pro někoho, aby jej zneškodnil.

V tu samou chvíli se mladý Potte prohraboval kufrem a našel starou hůlku, když postřehl, co se děje, hned ji popadl a skočil před bubáka, který se okamžitě změnil v mozkomora.

"Riddikulus!" vykřikl a z mozkomora se stala velká černá koule se zlatými křidélky a tak připomínal zlatonku.

Druhé máchnutí hůlkou a bubák byl zpět ve skříni, zabezpečený.

"Harry, víš že nesmíme kouzlit!" zděsila se Hermiona.

"Ale já nekouzlil svojí hůlkou," ušklíbl se jmenovaný a ukázal starý kousek nějakého světle hnědého dřeva.

"Ach tak. Kdes j vzal?" zajímala se hnědovláska.

"Tady, v Siriusově loďáku," ušklíbl se Harry a mrkl na bledého Rona.

"Jsem v pohodě," odpověděl mu zrzek na jeho pohled.

"Tak fajn, pokračujem," pokýval hlavou Nebelvír a odhonil cizí hůlku na hromadu věcí, které již stihl vytahat ven.

Po chvíli, skoro až na dně, našel v šedých deskách jakési pergameny. Nebyla to knížka, ani deník, ač to tak na první pohled vypadalo. Bylo to spíše seskupení různě starých pergamenů, popsaných dětským a později mužským písmem. Harry vytáhl jeden starší pergamen, ten na začátku.

Drahý Siriusi!

Ani nevíš, jak moc mi chybíš. Jsme tu už měsíc a já tak strádám. Samozřejmě na tebe myslím každým dnem. I nocí.

Dům je bez tebe prázdný a neúplný, jen vědomí, že náš syn je součástí tebe a připomíná…

Harry zamrkal. Sirius má dítě? Syna? Že mu to neřekl. A vůbec, s kým? Sjel pohledem na konec dopisu a trhnul sebou.

Ne! To není možné!

Doufám, že brzy pomine nebezpečí a ty se k nám vrátíš. James tě pozdravuje.

S láskou, Lily

P.S.: Harry řekl své první slovo. Škoda že jsi u toho nebyl.

"Harry, děje se něco?" ozval se za ním starostlivý hlas Hermiony.

"Co? Ne, ne. Ne, nic," vzhlédl Harry a rychle odpověděl, přičemž zaklapl desky a rozhodl se na ně podívat později a zjistit co se to tu sakra děje.

Pohled mu ještě padl na album fotek v dřevěném zeleném obalu. Rychle po něm sáhnul a položil vedle sebe.

"Tak co budeme dělat?" optal se z nenadání Ron a mrkl na ostatní.

"Já nevím, uklizeno tu je, tak.. Co si zahrát třeba šachy?" navrhla Hermiona a vytáhla na světlo starou vyřezávanou desku s tmavě zelenými a nažloutlými čtvercovými poli.

O chvíli později i sadu tmavých a světlých figurek, nad kterými Ron začal slintat blahem.

"Godriku, ty jsou dokonalý!" vyhekl, když podrobně zkoumal krále a koně.

"Vidíš ty detaily? Ten král má i nehty!" poinformoval svoji sestru, která jen protočila modré oči.

"Co ty Harry, zahraješ si s náma?" vyzvala raději svoji tajnou lásku Ginny.

"Eh, ne, díky. Půjdu si lehnout, nějak jsem toho moc nenaspal a bolí mě hlava," odpověděl rychle brýlatý kluk a nenápadně si uschoval desky s pergameny a album do mikiny.

"Jizva?" starostlivě se ozvala Hermiona a zamračila se na zrzka, který oprašoval a téměř leštil všechny figurky s takovou láskou, kterou ani matka svému dítěti neprojevuje.

"Ne, jizva ne. Málo jsem pil, asi," usmál se nepatrně Harry a aby potvrdil pravdivost svých slov, promnul si zátylek a pokýval hlavou.

"Tak dobře. My za tebou pak přijdeme," usmála se Hermiona.

Harry jejich štěbetání už nevnímal, duchem byl u onoho dopisu a u toho, co se v něm dočetl.

"To je blbost," řekl si pro sebe, když zapadl do pokoje a usadil se na posteli.

"Kdybych by jeho syn, přece by mi to řekl a nevydával se za mého kmotra. Něco takového se přece neutají. Ledaže….," Harry se zamračil.

"Ledaže to nikdo nevěděl a nebo naopak věděli všichni!"

Chlapec-který-přežil si promnul prsty jizvu a zahleděl se na protější zeď. Hodlal si teď přečíst všechno, co bylo v té složce. Klidně několikrát, však on přijde na to co se tu děje.

Ale Sirius evidentně věděl, že je jeho syn! Pokud to tedy byla pravda. Tak proč si jej nevzal? Proč je stále u Dursleyů? Proč mu neřekl kým je? Proč proč proč!

1k

Wed, 04 Nov 2009 20:36:02 +0100

První pokud. Múza si žádala změnu. Prostě začít od začátku. Kompletně.

První kapitola. Až na menší změny, je vše do čtvrtého ročníku stejné. Byla bych vděčná za komenty ke každé kapitole. Díky.

*Ale Harry, nauč mě to*

Harry se pod prosebným pohledem svého kamaráda zavrtěl a děkoval Merlinovi, že existují chvíle, jako je tato. To zapomínal, že existuje nějaký životu-nebezpečný problém, který jej pronásledoval.

"To jako vážně?" vyjekl po chvíli, když se konečně probral ze šoku.

"No však jsi to dělal ne? Tak mě to nauč," spustil opět Ron a rozevřel modré oči dokořán.

"Neřekl bych, že je to úplně normální," zabrblal černovlásek tiše a zakroutil hlavou, přičemž poposedl na posteli v pokoji, ve kterém celé prázdniny přebývali.

"Moc to řešíš."

"Tak mi řekni dost dobrý důvod, proč bych to měl dělat!" bránil se Harry, jemuž se už jen ta představa vnitřně příčila.

"Tak za prvé jsi můj nejlepší přítel. Za druhé je Hermiona tvá kamarádka. Za třetí jsi to už dělal. A za čtvrté, přece nechceš, abych se znemožnil. Tak buď kámoš, Harry," zdůvodňoval zrzek a chtivě se naklonil.

"Popřemýšlím o tom, Rone, ano? Víc po mně nechtěj. Dělal jsem to jen jednou a…"

"Cho nebyla dobrá?" přerušil jej rusovlasý mladík.

"To ne, ne. Byla, ale. Taky potřebuju praxi," zavrčel Harry na obranu dívky a pak tiše zasténal, protože mu došlo, že toho Ron využije.

"Vidíš! Naučíme se to oba dva!" zajásal Ronald a zamnul si ruce.

Harry jen protočil oči a když se chystal odpovědět, ozval se ze spodu z kuchyně hlas paní Weasleyové.

"Oběěěd!" křičela.

Po chvíli scházelo Nebelvírské trio společně se zbytkem strávníků dolů do spodní části domu Siriuse Blacka, kde se nacházela kuchyně a jídelna, kde se konaly schůze řádu. Mimo jiné, samozřejmě. Dům měl daleko více místností a dole u schodiště u vstupní haly, se taktéž nacházel salon a knihovna, ale to bylo nyní nepodstatné, jelikož všechny zajímalo jídlo, které paní Weasleyová uvařila. Všechny, až na…

"Hermiono, polož tu knihu," ozvala se Ginny a tiše se zasmála.

Harry po ní okouzleně střelil očima a připitoměle se usmál.

"Dovolím ti dvořit se Ginny," pronesl šeptem Ron, když viděl výraz kamaráda.

V některých věcech byl nejmladší syn z rodiny zrzků velice vnímavý.

"Co?" zašeptal Harry a nahnul se nad stůl, aby si nabral brambory posypané petrželkou.

"Říkám, že když mě to naučíš, můžeš se dvořit Ginny, aniž bych cokoliv řekl," zopakoval pihovatý kluk znovu a nakládal si dva plátky propečeného a krásně vonícího masa na talířek, pak se natáhl po dýňovém džusu.

"Já nevím Rone, přijde mi to divný. Nejsi dívka," snažil se stále vykroutit.

"Co si to tak vy dva šeptáte," ozval se z nenadání Sírius Black, který je celou dobu zvědavě pozoroval a napínal uši, avšak nezaslechl ani slovíčko.

Oba dva Nebelvíři ihned zvedli hlavu a rychle si uvědomili, že je někdo mohl slyšet. Ron zrudnul až po kořínky vlasů, zatímco Harry si jen odkašlal a upřeně se zadíval na jídlo před sebou, za což si oba dva vysloužili výbuch smíchu ze strany zvěromága, který jako kdyby tušil, že se to týká něčeho velice chlapského.

"No je mi to jasný. Ale kmotřenče, klidně jsi se mohl podělit a říct nám, kterápak se ti líbí?" šťoural dál Sírius a černovlásek se opět zakuckal.

V některých chvílích by svého milovaného kmotra přerazil. Jako třeba teď. Díky němu je už poslouchal celý stůl.

"Harry má přítelkyni?" ozvalo s jedno z dvojčat, patrně Fred.

"A my o tom nic nevíme?" doplnil George a hodil hrášek na sestru.

"Héj," vyjekla ona.

"George! To je skvělé a že jsi nám neřekl, Harry" usmála se šťastně Molly Weasleyová, která byla nadšená, že si chudák kluk někoho našel.

"Já nejsem George, já jsem Fred!" ozval se zrzek.

"Ehm, tak to není….," začal se bránit, ale byl hned přerušen.

"Hermiona to asi nebude, co," vpadlo do toho opět jedno z dvojčat.

"A Cho taky ne. S tou jsi se rozešel," přidal se v hádání druhý zrzavec s úplně stejným rošťáckým obličejem jako jeho bratr.

"To ne. A navíc, Cho chodila s Cedrikem," odsekl Harry a bodlo jej u toho u srdce.

Mrzimorský student byl jeho vino mrtvý.

"Tak co Lenka?" vypálila Hermiona, která jakoby se probrala.

"Střelenka?" údiv v hlase všech, co ji znají, byl nezměrný.

"Dobře, tak ta asi ne," zabručel přemýšlivě Sirius a pak se šibalsky usmál.

"Ginny? Je to Ginny?" vypálil a upřel své šedé oči do těch zelených.

Harry byl naštěstí stále lehce rudý, takže si nikdo nevšiml, že se zarděl ještě více, pro naštěstí se mu podařilo záporně zavrtět hlavou a pak ze sebe vyrazit.

"Ginny je jako moje sestra."

Mladý černovlásek byl o pár židlí od dotyčné dívky a tak se nevšiml, jak mírně svěsila ramena a začala vidličkou šťourat v onom hrášku, který po ní ještě před chvílí házela dvojčata.

Ovšem všiml si toho Sirius Black, který se lehce zamračil, ale pak chápavě usmál. Bylo hned vidět, že dívka jeho kmotřence má ráda, ale on k ní choval bratrské city a s tím se nedalo nic dělat.

"A co McgGonagallová?" ozval se najednou Ron, jako kdyby si najednou uvědomil, že by bylo podezřelé, kdyby se do debaty a hádání nezapojil, ale bohužel ho nenapadl nikdo lepší, ne jejich profesorka přeměňování.

Chvíli bylo ticho, než všichni, dokonce i Harry, vybuchli v uvolněný smích.

"Rone!" pokáral mladíka přísně Arthur Weasley.

"Takhle se nemá žertovat, zvlášť ne o vlastních profesorech," přidala se Nebelvírova matka.

"Ale mami…"

"Žádné ale, Rone," zamávala vařečkou buclatá žena a usmála se zářivě na Harryho, který jí nepatrně a rozpačitě úsměv opětoval.

Když se všichni vrátili ke svému jídlu, naklonil se Harry k Ronovi a zasyčel mu do ucha.

"Tak díky teda."

"Promiň," kál se pihovatý zrzek a nacpal si maso do pusy.

Po vydatném obědě, ve chvíli, kdy se všichni rozhodli zapadnout buď do knihovny a nebo do pokojíků, se ve dveřích objevil Remus Lupin.

"Ahoj, decka. Molly, Arthure. Siriuse," usmíval se vlkodlak na všechny strany a hned se před ním objevil talíř s jídlem.

"Děkuji, Molly," usmál se bývalý profesor na členku řádu a posadil se vedle svého kamaráda.

"A vy," pokývala hlavou paní Weasleyová na mládež, "běžte na půdu uklízet. Věci máte přichystány u schodiště."

Dvojčata jen zasténala a snažila se protestovat.

"Ale mami."

"Žádné ale. Jste tu jak dříví v lese, tak ať jste taky trošku užiteční. Šup šup," popoháněla je a lehce je plácala utěrkou přes zadek, aby je vyhnala na chodbu.

Úvod k HP a vlček

Wed, 04 Nov 2009 20:35:29 +0100

Název: Vlček

Autor: Exa

Doba: Pátý ročník

Páry: Harry Potter/Ginny Weasleyová; Harry Potter/Cho Changová (prupovídka o minulém vztahu); Ron Weasley/Harry Potter (lehký náznak); Ron Weasley/Hermiona Grangerová; Harry Potter/Severus Snape

Vedlejší páry: Remus Lupin/Nymphadora Tonksová; Remus Lupin/Sirius Black (náznakem - snad)

Varování: Hetero i homo vztahy; možné lehké násilí; pravděpodobně občasně se nacházející vulgarismus; různé sexuální praktiky; číst minimálně od 15ti, ale nejlépe od 18ti let!

Shrnutí: Harry zažije perný rok v Bradavicích, při kterém povstane Voldemort (vše do čtvrtého ročníku by mělo zůstat tak, jak je v knize od JKR). Přes prázdniny zažije příhodu, jenž mu změní život a on zjistí, že není vše tak, jak se zdá. Jestli se s tím dokáže poprat a zda dokáže najít sám sebe, se ještě uvidí. Naučí se odpouštět a vyjde vstříc nové šanci? V také Bradavicích zažije několik románků a zjišťuje, že jej láká představa získat a ochutnat zakázané ovoce, kterým není nikdo jiný, než nenáviděný profesor lektvarům, jenž má více tajemství, než by kdo dokázal říct. Dokáže Snape, obávaný profesor, Smrtijed a špeh Fénixova řádu zapomenout na nevraživost, věk a nechuť cokoli a kohokoliv milovat? A bude vůbec schopný nabídnout pomocnou ruku a zajistit smír?

Zrzci

Wed, 04 Nov 2009 20:33:57 +0100

Tak, poslední kapitola, která je pro vás jako dárek. Další bude k Vlčkovi. Bohužel budu bez netu a netuším jestli stihnu přidat do další středy.

Když spí, člověk by ani neřekl, že je to zmijozelský bastard, pomyslel si Harry, když tak brzo z rána seděl vedle polštáře a civěl na Draca Malfoye, který zatím nevěděl o světě a s uvolněnou tváří odpočíval.

Včera večer se k Harrymu zachoval skutečně moc hezky, to se muselo nechat. Nakrmil jej, vyměnil obvaz a utěšoval, jako kdyby ani nebyl tím, za koho jej posledních pár let měl.

Nejdříve Harryho napadlo, že se jedná o nějakou levárnu a Malfoy se snaží něčeho dosáhnout. Ale přiznejme si to. V komnatách nikdo nebyl a aristokrat mohl horko těžko vědět, že černý kocour není kocour, ale ve skutečnosti zvěromág a Harry Potter k tomu.

"Už je ti líp?" ozval se tichý hlas a stříbrné oči zamžouraly přes blonďatý pramen vlasů na černé klubko.

Harry mňoukl. Co jiného taky mohl udělat.

"Jen se neboj, Weasley za to ještě zaplatí," pronesl mladík a překulil se na druhý bok, než konečně vstal a se znechuceným výrazem civěl na své pomačkané oblečení.

"Vypadáš jako kdyby tě přežvýkal drak," pronesl Snape, když vzhlédl od esejí které opravoval a pohledem sjel svého studenta.

"Taky se tak cítím," zašklebil se Draco a mávnutím hůlky si umravnil pomačkaný oděv.

"Kolik je hodin?" zazíval ještě mladík, než si na klín položil kocoura a začal jej drbat na hlavičce.

"Půl sedmé, pane Malfoy. Ještě máte čas navštívit sprchu a jít si pro věci na hodinu a zamířit do Velké síně na snídani. Jsem si jistý, že už vás vaši společníci hledají," pronesl s křivým úsměvem lektvarista a poctil jeden pergamen výrazným T-éčkem.

"Dnes je famfrpálový zápas. Co bude nebelvír dělat bez Pottera?" zajímal se Draco, když mířil ke dveřím.

"To co vždycky, pane Malfoy. To co vždycky," pousmál se chápavě Snape, ale dál víc neřekl a nerozebíral.

Blonďatý Zmijozel tedy pokrčil rameny a zmizel v chodbě vedoucí do společenské místnosti.

"A my jdeme na snídani," pronesl profesor sotva doopravil i poslední práci a hned vzápětí si oblékal černý hábit na tmavé oblečení.

Harry jen nechápavě zvedl hlavu.

"Ty jdeš se mnou," vysvětlil kotěti a počkal, až mu zvíře vyskočí na napřaženou ruku.

Velká síň se pomalu plnila hladovými studenty a Harry si posledních deset minut hověl na rameni svého profesora.

Bylo zajímavé se dívat na celý sál z místa od profesorského stolu. Vskutku. Ani se nedivil, že Snape má o všem přehled. Ze svého místa viděl nejen perfektně na ten nebelvírský, ale i zmijozelský a i zbylé dva kolejní.

"Chm, slečna Grangerová v závěsu se svými zrzavými přítelíčky," poznamenal lektvarista, když do síně vklouzla hnědovláska a hned za ní čtyři střapaté zrzavé hlavy.

Co ti na nich tak vadí, zapředl Harry znuděně a dál žvýkal plátek slaniny, který mu Snape milostivě věnoval.

Druhý si už musel ukrást z talíře sám, ale nevypadalo to, že by to profesorovi vadilo.

"Nebelvírská armáda přátel pana Pottera. Nechutné," zavrčel Snape tiše, ale s jakýmsi lehkým úsměvem.

Jdu k Ronovi, informoval kocour svého páníčka a ladně seskočil na zem.

Snape jej vyprovázel pohledem až k Nebelvírskému stolu, ale nenamáhal se jej jakkoliv zastavit.

Po nehodě v laboratoři v podzemí si Atera pojistil ještě několika příhodnými kouzly, které by měly každému zabránit, aby jen zkřivil jediný chloupek z jeho kožichu.

Pokud se mladý Weasley nebo kdokoliv jiný ještě někdy pokusí jeho kocoura nějak zmrzačit, zaplatí za to.

"Ale já za to vážně nemohl, Hermionko," slyšel Harry říkat Rona zrovna ve chvíli, kdy se pod stolem a mezi neskutečným množstvím nohou a bot, prodral k jejich místu.

Vypadá to, že mu Hermiona dává kapky.

"Mě to nezajímá, Rone. Ty jsi napadl Snapeovu kočku. Co myslíš, že teď udělá?" odsekl dívčí hlas, ke kterému se po chvíli přidal i Fred a George.

"Blahopřejeme, Ronánku, za celé roky našeho studia jsme ještě nikdy nezapálili nic, co patřilo Snapeovi a nikdy jsme neměli trest tak dlouhý jako ty. Vypadá to, že nás překonáváš."

"Mlčte!" zasyčel Ron a Harry konečně vyskočil na stůl.

"Ale nééé," zasténal pihovatý zrzek v hnědém tričku, když viděl černou kočku s obvazem kolem těla, jak je nenápadně sleduje.

"To je on?" zajímal se Fred.

"Vypadá dobře. Prostě jako Snapeova kočka," doplnil George.

"Vy byste taky měli být potichu. To kotě nikomu nic neudělalo. Za všechno může Snape. A Ron, samozřejmě!" ozvala se Ginny a upila dýňové šťávy.

Harry zamňoukal.

No ano, zlatá Ginny. Samozřejmě že má pravdu a Ron by si to měl uvědomit.

"Kvůli té pitomé kočce mi strhl padesát bodů!" ozval se Ron, ale omluvně se díval na černé klubko nedaleko.

Sem tam pohledem zabloudil i k profesorskému stolu, kde je jako ostříž sledoval i lektvarista.

"Ano a po tom tvé zkratovém jednání máš nejen podmínku a byl jsi téměř vyloučený, ale připravil jsi Nebelvír o většinu bodů! Ta kočka není zákeřná, houby věděla co dělá!" zašeptala Hermiona a práskla knížkou.

"Ale!"

"Žádné ale, Ronánku! Teď když tu není Harry, těžko získáme ty body zpět ve famfrpálu. Moc dobře víš, jak se Zmijozel zlepšil!"

"Bože, famfrpál," zaskuhral Ron, když mu došlo, že dnes se hraje zápas.

"Ano, famfrpál, pane Weasley. Ale nemusíte se strachovat. Profesor Snape se postaral, abyste letos nehrál," ozval se pichlavý hlas profesorky McGonagallová.

"Prosím?" vypískl zrzek.

"Přesně tak. Můžete být ještě rád, že jste vyvázl tak lacině. Profesor Snape není typ člověka, který by nechal studenta bez potrestání, když se dopustí něčeho tak hanebného jako vy," pověděla ještě učitelka přeměňování a zmizela.

"Zatraceně," zavrčel Ron a práskl hlavou o jídelní stůl.

"Zmijozel vyhraje," zabručela Ginny, která na dobu neurčitou přebírala post chytače.

"Nemáme brankáře," ozvali se dvojčata a zlostně se podívali na mladšího bratra.

"Za to může Snape!" bránil se Ronald a nenávistně se zadíval k místu, kde seděl ten umaštěný netopýr.

Samozřejmě. Byla chyba mu sahat na kocoura, ale on měl takový vztek! Přece byl už dostatečně potrestaný. Stačily ty dva Huláky, co dostal od matky. Nemusel přece ještě přestat hrát famfrpál.

Harry

Wed, 04 Nov 2009 20:33:31 +0100

...Uff.. další..

"Severusi, na okamžik," zastavil černovlasého muže s výrazným nosem Brumbál zrovna ve chvíli, kdy se snažil odejít.

Ten se zastavil a s útrpným pohledem se zadíval na schodiště pod sebou, od kterého byl pouhých pár kroků.

Weasley a Minerva byli dávno pryč. Ani se jim nedivil.

"Ano?" zavrčel.

Ředitel si povzdechl, když viděl, že se lektvarista nemíní otočit a jen ztuhle čeká na propuštění.

"Jde o Harryho…"

"Už jsem ti, Albusi, říkal, že u Pána zla není," pronesl s povzdechem Snape a konečně se otočil se.

A byla to pravda. Kdyby Voldemort Pottera dostal do svých spárů nebo kdokoliv jiný z jeho služebníků, už dávno by to věděli, jelikož by se pořádala slavnost.

"Třeba se pleteš..."

"Nepletu. Kdyby Pottera měl, svolal by všechny, aby viděli co s ním dělá. Ujišťuji váš, řediteli, že váš Vyvolený není v rukou žádného Smrtijeda," zavrčel Snape a upravil si hábit.

Tahle debata jej unavovala.

Samozřejmě měl jistý neopodstatněný strach z toho, kde se ten kluk, který jej celé ty roky v Bradavicích týral svýma zelenýma očima, ale… jistou úlevou byl, že skutečně nebyl u Pána zla.

"Pokud máte starosti, napište Blackovi. Nebo jeho mudlovským příbuzným. Třeba utekl k nim. Nebo je někde poblíž."

Brumbál si povzdechl a vytáhl citronové bonbony.

"Nejsem si jistý. Harry neutíká… Třeba je zraněný," pronesl zamyšleně.

"Je to dítě, Brumbále. Dítě, které nemá nic a má zabít velkého černokněžníka, který jej připravil o všechno. Pokud utekl, je to normální lidská reakce způsobená strach a nikdo mu ji nemůže vyčítat. A co se týče jeho zranění, ano… To je pravděpodobné. Potter má více úrazů, než celá škola dohromady, " zavrčel Snape, když s vzpomněl kolikrát jej s Poppy Pomfreyovou ošetřovali.

"Vskutku, Severusi?" usmál se Brumbál a zajiskřilo mu v očích.

Nepochybně věděl na co myslí.

Snape jen zavrtěl hlavou a odešel z ředitelny.

Rozhodně nemínil poslouchat toho starého blázna s ještě bláznivějšími teoriemi. Byl si jistý, že kdyby s Brumbálem setrval ještě chvíli, začal by mu ten stařík vykládat o tom, jak má Pottera rád.

A o to Severus nestál.

Navíc jej čekal Ater a Draco.

Svého kmotřence a kocoura našel na pohovce u krbu.

Oba dva spali. Draco elegantně složený na jednom boku s paží pod hlavou, zatímco druhou rukou svíral černé kotě, které se k němu tulilo.

Severus se spokojeně ušklíbl.

Tady bylo jasně vidět, že jeho kmotřenec nebyl tak špatný jako jeho biologický otec, který mu vlastně otcem nikdy nebyl. Tuto funkci často zastával Severus, když za ním mladý Draco přišel s brekem, že mu otce způsobil to a ono.

Černé klubko se zavrtělo a otevřelo velké zelené oči.

"Klidně spi," šeptl zvířeti, když se zohnul k pohovce a odtáhl mladíkovu ruku z těla zvířete.

Mávnutím hůlky mladíka nadzvedl a pohovku pod ním přeměnil na pohodlně vyhlížející postel.

Pět jej uložil a přikryl pokrývkou do půlky pasu. Hned poté si sebral kotě a odebral se do své ložice.

Nemínil Draca budit, přece jen už byla téměř večerka.

Harry s rozšířenýma očima hypnotizoval dveře koupelny, odkud bylo slyšet padání vody, která se odrážela od kachliček.

Snape mě tu zase zavřel, pronesl si pro sebe Harry, ale opět s úžasem zjistil, že se mu vůbec nechce odejít.

Místo toho, aby se pokusil o útěk, vyskočil neohrabaně na noční stolek a stáhl na polštář Denního Věštce s titulkem hlásající jeho zmizení.

Opět byla přes celou přední stranu jeho fotografie. Tentokrát však nebyla z turnaje tří kouzelníků, ale jeho famfrpálového zápasu, kdy s náskokem několika desítek bodů převálcovali Zmijozel.

Ta Holoubková aby jednou něco nenapsala pravdivě, zavrčel si pro sebe, když si četl několik desítek vymyšlených důvodů, proč se neukázal ve škole a kde se tedy nachází.

"Koukám že tě zaujal taktéž Potter," pronesl Snape a Harry vzhlédl.

Opět byl celý nahý, akorát kolem ramen měl přehozený tmavě zelený ručník.

Harry polknul.

Snape se ušklíbl, když si z postele bral noviny a pozoroval hýbající se fotografii. To co udělal vzápětí Harryho šokovalo.

Jedno mávnutí hůlky a celý článek, přesněji onen obrázek, spadl na postel.

Snape jej uchopil a tichým accio si přivolal cosi, co vypadalo jako fotoalbum. Harry vykulil oči, když si nahý lektvarista sedl na kraj lůžka a otevřel tvrdé desky, aby do nich založil černobílou fotografii.

"Tohle je život Harryho Pottera," pronesl Snape ke kočce a ukázal mu desky.

Po chvíli muž nalistoval první stranu, kde se skvěla fotografie jeho v prvním ročníku v Bradavicích.

V přilepeném článku vedle fotky se rozebíralo jeho zařazení do Nebelvíru. Poté to, že je nejmladším chytačem za spoledních sto let. Nějaké povídání o kameni mudrců.

A tak to šlo až doteď.

Snape měl všechny fotografie a výstřižky z novin, které kdy o Harrym psaly.

Fanatismus, pomyslel si mladík a zavrněl, když jej začal Snape hladit.

Snape je horší než Colin. Ten má taky moje fotky všude možně.

"Zase něco provedl, ten hloupý kluk. Alespoň že jej nemá Pán zla," pronesl Snape, když s povzdechem zaklapl album a položil jej do šuplíku nočního stolku.

"Bude to naše tajemství," pronesl šeptem do špidlatého ouška kotěte, které složil vedle sebe do peřin.

Jedno mávnutím hůlky a ložnice se ponořila do ticha a tmy.

Trest

Wed, 04 Nov 2009 20:32:53 +0100

Tak, tahle kapitola měla být v 11 hodin. Byla nastavená a nezveřejnila se. Nevím v čem je problém. Tak snad se to povede nyní. Omlouvám se.

"…vyloučení… Hanba… Jak jste si… dovolit!!"

"Ale.."

"Weasley! Hned.. řekl.. použil jste… přísadu… mohla zabít!"

"To ona…kdyby… kocour…"

"Nezajímá. Rodičům.. ředitel…trest a vyloučení!"

Harry slabě zakníkal a otevřel jedno oko.

Hlasy přicházející jakoby z velké dálky nebo snad jako kdyby sám byl pod vodou, jej vyrušily z blaženého spánku podobnému bezvědomí.

Necítil se dvakrát dobře a kůže na krku a celých zádech jej brněla a svědila. Nebyl to příjemný pocit a když se chtěl poškrábat, narazil na tlustou vrstvu obvazů.

Zmateně se snažil vzpomenout co se událo, že je zraněný.

Hrál snad famfrpál a spadl? Zasáhl jej potlouk? Ne… byl na hodině lektvarů. Ano.. Pokazil snad lektvar a ten vybouchl?

Černá kočka zafačovaná v bílém lněném obavu prudce otevřela oči. Místnost se zhoupla, ale po chvíli se ustálila a Harry měl možnost se rozhlédnout.

Nacházel se v podzemní, to poznal podle začarovaných oken. A jak jinak - u Snapea v komnatách.

Hluk nedaleko něj přilákal jeho pozornost.

Několik metrů od něj stál Severus Snape jako bůh pomsty v černém hábitu a před ním schoulený zrzavý mladík s jedním výrazným flekem na levé tváři.

"Jste hanbou své koleje, Weasley. To co jste provedl by neudělal ani žádný Zmijozel! Buďte si jistý, že vaše chování bude mít ještě dohru. Informuji vaše rodiče o hanebném chování, které jste předvedl při mé hodině a garantuji vám, že udělám všechno proto, aby jste byl tvrdě potrestán. Silně pochybuji, že vás nechá ředitel vyloučit, ale trestu neujdete. O to se postarám. A teď mi zmizte z očí nebo vám strhnu body, že bude Nebelvír v mínusu ještě v době, kdy odsud budete odcházet!" zasyčel lektvarista Ronovi do obličeje a ten se zděšením vycouval.

Harry na prázdno polkl.

Na jednu stranu mu bylo Rona lít. A také Nebelvíru. Bylo jasné, že Snape zuří a to co se stalo při hodině bude mít pro jeho kolej dohru. Ovšem..

Jeho temnější já mu říkalo, že si to jeho kamarád zasloužil. Vždyť Snape má pravdu! To co udělal, by snad neprovedl ani žádný Zmijozel. A to že netušil, že kocour je vlastně Harry, jej neomlouvalo.

"Neboj se, maličký. Postarám se o to, aby zaplatil za to, že ti ublížil," zašeptal Severus, když jej opatrně dával na měkoučký polštář.

Harry jen mňoukl a zadní tlapkou sekl po obvazu.

"Budeš v pořádku. Večer budeš mít popálenou kůži v pořádku a pak ti dám do mlíka lektvar na tvorbu chlupů," pronesl Snape na vysvětlení a zahleděl se do jeho zelených očí.

Díky.

"Teď napíšu Molly a Arturovi Weasleyovým, co jejich synáček provedl," ušklíbl se Snape a sedl si ke stolku, aby namočil brk do kalamáře.

Harry sledoval jak jeho jinak velice stručný profesor popsal celý pergamen, než odložil havraní brk a list složil.

Lektvaristovi hrál na tváři škodolibý úsměv, když vstával a pravděpodobně se chystal do sovince.

Máš nepochybně zvrácenou radost z toho, že se můžeš Ronovi a celému Nebelvíru pomstít, pomyslel si trpce Harry, ale svým způsobem chápal chován svého profesora.

Kdyby někdo ublížil Hedvice, taky by se pomstil.

"Ach, Draco," pronesl muž a Harry zbystřil.

Ve dveřích do komnat stál bledý Malfoy.

"Kmotře," pronesl mladík a vešel.

"Jdu za ředitelem a do sovince. Počkej tu na mě," pronesl vysoký černovlasý muž a zmizel v chodbě.

Harry vycenil zoubky a zaryl drápky do látky polštáře, když si všiml, že mladý Zmijozel na něj upřel své stříbřité oči.

"Je mi to líto, Atere. Kdybych byl zůstal v učebně, všiml bych si co má Weasley za lubem a nestalo by se to," špitl potich Draco a sedl si vedle kocoura.

Asi blbě slyším, pomyslel si Harry a vykulil oči na mladíka vedle sebe.

"Severus to nenechá jen tak," pronesl ještě mladík zamyšleně, když namočil housku ve smetaně a přenesl vlhký kousek před kočičí tlamičku.

Černý kocour se lehce odtáhl, ale po chvíli s lehkým zaváháním sousto přijal a ještě téměř dosucha drsným jazýčkem olízal prsty.

"Šikovný. Ještě?"

Jedna houska v Harrym zmizela jako nic a on s plným výrazným bříškem spokojeně přijal drbání mezi ušima.

Vůbec není špatné být kočkou, před mladý Nebelvír a zazíval.

Radši se neodvažoval přemýšlet nad tím, proč se nechává krmit a drbat od Malfoye.

"Severusi, vítám tě," pronesl Brumbál a ukázal na poslední volné křeslo.

Ve zbývajících dvou seděla Minerva McGonagallová jako hlava Nebelvírské koleje a zhroucený Ronald Weasley.

"Postojím, řediteli. Jen jsem si přišel poslechnout vaše rozhodnuté ohledně tady pana Weasleyho," pronesl lektvarista a opřel se o dveře.

"Ach, ano. Dohodli jsme se zde s Minervou, že chování pana Weasleyho bylo neuvážené a mohlo způsobit větší škody…"

Severus si hlasitě odfrkl.

"…a proto jsem se rozhodl Nebelvíru strhnout dvě stě bodů a dát tady panu Weasleymu školní trest v délce trvání třech měsíců," dokončil větu Brumbál a zamračil se na chlapce před sebou.

Samozřejmě chápal zkratové jednání zrzka před sebou, přesto to bylo neomluvitelné.

Zmizení pana Pottera zasáhlo všechny studenty, nejen Nebelvíry, ovšem.. každý se dokázal ovládat, kromě pana Weasleyho, který si své potlačované emoce vybil na nevinném zvířeti. Pravda, i sám profesor lektvarů na tom měl podíl viny tím, že rozrušil studenta strhnutím bodů.

"Výtečně. Jste měkký, Brumbále. Toto je na vyhazov, ale v pořádku. Tříměsíční trest s Filcem bude snad dostačující. Weasley bude muset doufat, že můj kocour nebude mít trvalé následky. Což mi připomíná, že jsem vašim rodičům napsal dopis, ve kterém je žádám, aby vám zajistili vyšetření u svatého Munga. Jste ohrožením pro studenty, pokud všechny své problémy řešíte tímto podobným způsobem," pronesl Snape a ušklíbl se, když mladík zbledl.

"Je to nutné, Severusi?" zašeptala profesorka přeměňování.

Co je a není nutné nechte na mě, Minervo. To co pan Weasley provedl hází špatné světlo na celou jeho rodinu. Jsem si jistý, že Molly svému synovi důkladně vysvětlí jak se má chovat," pronesl posměšně lektvarista.

"Mám pro Weasleyovi taktéž dopis," změnila téma McGonagallová, "odešlu jej s tím vaším."

Severus přikývl a podal jí tuhou obálku..

Pomsta Nebelvíra

Wed, 04 Nov 2009 20:32:32 +0100

Budeme předpokládat, že Prasinky bývají v neděli.. Trošku to pošoupneme.

Harryho probudilo zhoupnutí postele.

Rone, dej mi pokoj, ještě chvilku, zaskučel do polštáře a protáhl své malé tělo.

"Spi dál, chlapče," ozval se hluboký tichý hlas a Harry prudce rozevřel oči.

Zrovna se mu zdál krásný sen o tom, jak se líbá s jedním Mrzimorským studentem, který na něj už delší dobu pokukoval a tohle jej probudilo efektivněji než studená sprcha.

To nebyla noční můra? zakvílel, když se zaměřil na Snapea, který si u zrcadla zabudovaného ve skříni zapínal manžetové knoflíky.

"Vypadáš perfektně," ozval se hlas zrcadla a černovlásek na posteli nechal poklesnout čelist.

Co?

"Promeškali jsme snídani, Atere. Jdu rovnou na hodinu. Mám Longbottoma a Pottera..," pronesl lektvarista jako kdyby se jednalo o nemoc a ušklíbl se, když na sebe začal kouzlit ochranné štíty a automatická samočisticí kouzla.

Proč to dělá? Neville přece není na lektvary tak hrozný! A já taky ne, pokud by mi nestál neustále za zády!

Kocour vyskočil na nohy a přešel přes celou postel. Kromě toho, že se dozvěděl, že jej mají Zmijozelové špehovat, nezjistil prakticky nic převratného a…

Sakra! Hodina! Ron a Hermiona! Budou mít strach a určitě jej už všichni hledají!

Severus Snape na svého kocoura vrhl nevěřícný pohled. Bylo to co slyšel skutečně zakvílení?

"Kam letíš, ty kočko praštěná?" zamumlal muž, když černá chlupatá šmouha proletěla mezi jeho nohama a zastavila se až v místech dveří, do kterých narazila, když nemohla na hladké podlaze pořádně brzdit.

"Jen doufám, že je skutečně pravda, že máš devět životů," zavrčel Snape pobaveně a otevřel východ, aby se lehce vrávoravě kocour proplížil ven na chodbu.

Severus Snape jej následoval, ale místo aby šel směrem k Velké síni jako tradičně, tak si to mířil rovnou do učebny, před kterou jej již čekali studenti

Harry se zarazil v půlce chodby a pomstychtivě přimhouřil zelená kukadla.

Jen počkej, já ti ukážu kdo je Harry Potter, pronesl kocour a zvedl hlavičku a ocásek.

Pak hned hrdě s lehkými nášlapy mířil do učebny, ve které se ztratil profesor před pár minutami.

Vešel právě ve chvíli, kdy Nebelvír přišel o dvacet bodů už jen za to, že nebyl v učebně ve své normální podobě a pak hned o dalších dvacet, když jej Ron bránil a prohlásil, že je nezvěstný od Prasinek.

Mlč Rone, nebo ti těch bodů strhne ještě víc! skučel v duchu mladík s jizvou a rozhlížel se po učebně, jako kdyby si rozmýšlel co má rozcupovat.

Zrak mu padl na Malfoye, který zrovna připravoval vodu na Zvětšující dryák.

Ha! uchechtl se Harry a vycenil zoubky v širokém kočičím úsměvu, který vypadal jak škleb zvracejícího tygra.

V tmavé učebně plné stínů bylo snadné proklouznout mezi stoly a usadit se pod lavicí mladého aristokrata, který právě se zaujetím drtil přísady do lektvaru. Malfoy byl znám svým zápalem pro hodiny svého kolejního ředitele. Většina Nebelvírů si nebyla jistá, jestli je to tím, že blonďák rád podlézá a nebo proto, že jej to skutečně baví. Asi oboje.

Harry se provokativně otřel o černé a patrně velice drahé nohavice. Teď snad poprvé litoval, že nemá bílou barvu - chlupy by mohly ulpět na kalhotách.

"Co tady děláš," zasyčel na něj Malfoy a opatrně jej odsunul nohou do bezpečné vzdálenosti od stolu.

To si Harry nenechal líbit, obešel svého rivala a počkal, až se mladík chystal nakapat několik kapek čehosi do kotlíku. Vzhledem k opatrnosti s jakou prováděl onu činnost, si Harry domyslel, že se jedná o velice nebezpečnou část přípravy.

Pomsta je sladká, zašeptal Nebelvír a skočil na Zmijozela, který s překvapeným výkřikem upustil flakonek přímo do středu kotlíku, který začal hned měnit barvu ze žluté na červenou a z červené na temně fialovou a pak začal nekontrolovatelně bublat.

"Co se to tu děje!" zahřměl Snape, který v onen okamžik stál zády ke svému studentovi, ale jakmile se otočil, viděl kocoura a stav lektvaru, zasáhl okamžitě.

Mávnutím hůlky byl lektvar pryč.

Třída ztichla a pozorovala kocoura, který si hověl v náručí Draca Malfoye a tvářil se jako to nejsladší koťátko na světě.

Draco byl celý rudy, nicméně oběma rukama chránil t křehké tělíčko a byl připravený jej i před očekávaným výbuchem zaštítit.

Severus Snape ohrnul ret a zamračil se. Pak vyškubl zvíře z náruče svého studenta a podržel si jej před očima.

"Neřáde," zavrčel skrz pevně sevřené rty, že i Harry který byl pár centimetrů od obličeje lektvaristy, si nebyl jistý, zda slyšel správně.

Nemá černý oči, ale tmavě hnědý! Zatraceně tmavý! všiml si Harry zaujatě.

"Pane, ten kocour za to nemůže…," začala hned Hermiona, která stejně jako většina Nebelvírů došla k mylnému závěru.

"Jistěže můj kocour za nic nemůže. Strhávám Nebelvíru padesát bodů, pane Weasley, a máte týdenní školní trest," zahučel Snape a probodl zrzavého mladíka.

"Cože? Za co?!" vyskočil Ron a vzteky se zarděl.

"Za to, že jste zkazil panu Malfoyovi lektvar a málem jej tím zabil. Vy, Draco, máte po zbytek hodiny volno. Zajděte si na ošetřovnu. Tento lektvar je vám prominut," odsekl Snape a uložil černé klubko na katedru.

No to nemyslíš vážně, ty.. ty… Srabusi!

Harry jasně viděl, jak Ron zrudnul hněvem ještě více (pokud to bylo možné) a stočil pohled přímo na něj. Harry jen omluvně zamňoukal. Očekával, že bude Malfoy minimálně po škole, ale opět podcenil zmijozelskou soudružnost.

Promiň, zahučel Nebelvír, když skočil na lavici vedle Rona, kde obvykle sedával.

Samozřejmě tušil, že mu zrzek nerozumí, ale co jej vyděsilo bylo, když jej nenápadně popadl za krk a stáhl pod lavici, kde si ho položil na klín. Nikdo si toho nevšiml, každý se radši hned věnoval dodělání lektvaru.

"Odporná Snapeova kočko! Vidíš cos udělala!" zavrčel pihovatý mladík a natáhl se pro jednu z ingrediencí, jímž byla šťáva z scvrklofíku - vysoce reaktivní a jedovatá.

Harry sebou škubal a snažil se bránit, přesto značnou část lahvičky Ron vylil na jeho kůži na zádech a hlavě.

O chvíli později Harry cítil, jak se mazlavá nažloutlá šťáva dostává skrz chlupy na jeho kůži. Ne… požírá jeho chlupy a tak se dostává na kůži, kterou pomalu pálí!

Harry zakvílel a vyskočil na lavici, kde se snažil ze sebe tekutinu setřást.

Snape se prudce otočil a sotva jej uviděl, hned na něj seslal vodní kouzlo, které mu mělo pomoci se nejen zchladit, ale i smýt přebytečnou a nebezpečnou šťávu z jeho těla.

"Weasley!!" zaslyšel ještě hromový a značně rozzuřený hlas Severuse Snapea a pak se propadl do tmy.

Ještě v temné mlze cítil, jak jej někdo bere do náruče a odnáší.

Zlobivý chlapec

Wed, 04 Nov 2009 20:32:01 +0100

Snad se bude líbit...

Zmijozelská společenská místnost byla stejná, jako když ji viděl prve ve druhém ročníku.

Nic se nezměnilo, snad jen tamní studenti byli o něco starší a stonásobně horší než si je pamatoval. Alespoň měl ten pocit, když vešli do místnosti plné Zmijozelů a každý jeden z nich na něj upřel oči.

"Co to je?" promluvil jakýsi starší student a štítivě na Harryho ukázal, jako kdyby byl obtížný trpaslík.

"To je Ater. Kocour profesora Snapea," prohlásil Draco a podrbal Harryho na hlavě, jako kdyby byla úplná samozřejmost mít u sebe mazlíčka jejich kolejního ředitele..

Zničíš mi účes, zavrčel zvěromágský Nebelvír a naježil se, přičemž s úžasem sledoval, jak se výraze ostatních studentů rázem změnily z opovržení na zájem a obdiv.

"Ten je úžasný," zapištěla Pansy Parkinsonová a hned se ke svému spolužákovi přiřítila.

Harry nevěděl, jestli se má smát, když viděl, jak se dívka přitiskla bujným poprsím na Malfoyovu ruku a nebo brečet, když jej za moment popadla a jeho hlavu narvala do žlábku mezi prsy.

"Tak úžasný. Měkoučký. Sladký. Dokonalý. Perfektně se k profesorovi hodí," breptala, zatímco se Harry dusil.

Nezbylo mu nic jiného, než ji pořádně řachnout ostrými zuby. Parkinsonová vyjekla a pustila jej. Harry si s uspokojením všiml, že jeho zuby nechaly na mléčně bílé kůži malé jamky.

"Zlobivý chlapeček," pokárala jej a opět zvedla.

Já chci prýýýýč! sténal Harry, když se dostával z jedné náruče do druhé, kde jej každý drbal a všemožně osahával.

Nakonec se zastavil opět u Malfoye, který jej ochranářsky schoval ve svých pažích. Snad poprvé byl Nebelvír vděčný za záchranu od Zmijozela.

"Chováte se jak Nebelvíři. To je kočka Snapea. Nechovejte se k němu jako k nějaké hračce!" pokáral zuřivě spolužáky a zabodl pohled do jednoho studenta, který se na kocoura díval víc než lačně.

"Na to zapomeň, Rockwoode. Opovaž se toho kocoura odnést svému otci na kůži. Budeš mít co dočinění se mnou a nebo hůř pro tebe, s mým kmotrem. Přece víš, jaký Snape dokáže být, když se sahá na něco, co je jeho," usmál se šelmovsky mladý Malfoy a vycenil řadu bílých zubů.

"Jen jsem se díval!" bránil se onen Rockwood, kterého znal mladík jen od vidění.

"Jistě, posledně jsi se také díval na přání mé máti a ta má teď krásnou kožešinu ze sibiřského tygra," pokýval hlavou aristokrat a téměř uctivě položil kocoura na černou koženou sedačku vedle sebe.

Harry hned zbystřil a okolí sjel pohledem. Bylo mu více než jasné, že bude muset vydržet jako kočka, nebo by bylo po něm dřív, než by stihl říct první písmenko jakéhokoliv kouzla.

"Proč je vůbec tenhle cukřík tady? Snape ho nechal sám?" zamrkala řasama Pansy a podrbala Harryho pod bradou.

Ten jen vycenil zuby a zaprskal.

"Vypadá snad, že by byl sám? Jsem tu s ním," pronesl Malfoy a majetnicky se dotkl kocourova ocásku, který jej šlehl po ruce.

A ty si jako myslíš, že jsi bůhví jaká skvělá společnost? zabručel Harry a lehl si.

Koneckonců, nyní měl perfektní příležitost získat informace přímo od zdroje. To se mu nenaskytne často.

Po chvíli mluvení se hovor opět stočil na Voldemorta a jeho akce.

"Jsme moc mladí na to, abychom se zúčastnili útoků na vesnice," pronesl líně Draco a dál si hrál s koncem Harryho ocasu. (toho kočičího!)

"Jsme nevyužití. Pán zla přeci musí vědět, že jsme schopní stát v jeho řadách po jeho boku," zabručel Theodor Nott.

"Myslím, že je pro něj lepší, že jsme tu a můžeme mu podívat zprávy o Potterovi," prohlásil Malfoy a kocour nastražil uši.

"To ano, ale je tu Brumbál. Nemůžeme jej otrávit nebo na něj zaútočit jen tak," dodal Avery.

"To ne, ale ani Pán zla by nebyl nadšený. Chce Pottera zabít sám. Mimochodem, už jste to slyšeli? Potter se pohřešuje," ušklíbl se aristokrat a začal si prohlížet nehty.

"Nepovídej. Temný pán?" naklonila se chtivě Pansy.

"Ne, drahá. Kdyby to tak bylo, dávno bych měl zprávu od otce. Potter spíš zbaběle utekl…," zasmál se Malfoy a Harry zaprskal vzteky.

"A nebo má někde nějaké dostaveníčko s těmi svými mudlovskými šmejdy," pronesl Avery a všichni zmijozelští se zasmáli.

"Nemáte náhodou pracovat na eseji do lektvarů?" ozval se za nimi flegmatický hlas profesora lektvarů a všichni vyskočili na nohy.¨

"Jistě, pane profesore," prohlásili do jednoho mladí zmijozelové.

Severus Snape kývl hlavou a zadíval se na svého kocoura, který jej nyní ostražitě pozoroval z opěrky.

"Tak pojď," zavelel a natáhl ke kočce ruku.

Harry váhal jen chvilku. Od Snapea by mohl zjistit víc. Určitě ano.

Odrazil se tlapičkami od kůže, co na tom, že v drahém potahu zanechá dírky po drápcích, a ladně přistál na napřažené ruce Přeběhl za krk svého profesora a překvapeně si uvědomil, že Snape skutečně nemá mastné vlasy, jak si vždy myslel.

Naopak, byly hladké a lesklé, nadýchané, přesto příliš jemné, ne jako ty jeho tvrdé hřebíky. A nádherně voněly.

"Doufám že ti neublížili," pronesl Snape, když se za nimi zaklopil obraz a oni se ocitli v prázdné kamenné chodbě.

Už jen jejich přítomnost mě zabíjela, pronesl mňoukavě Harry a ironicky se ušklíbl, když si uvědomil, komu se svěřuje.

Byl to perný den a být neustále jako kočka jej unavovalo. Tento druh magie byl vyčerpávající.

Najednou mu zakručelo v břiše.

"Asi jsi moc nelovil," pronesl se znatelným úsměvem v hlase lektvarista a položil jej v soukromých komnatách na podlahu.

Vzápětí před Harrym ležela černá miska se smetanou a další s krásně vonícím kuřecím masem ve vlastní šťávě.

Alespoň že to nebylo syrové, spokojeně zapředl s plným bříškem Harry a začal pohledem pátrat po Snapeovi, který na chvíli někam zmizl.

Mladý Nebelvír uvažoval, že by rychle odešel, ale nechtělo se mu. Netušil proč, ale za žádnou cenu se nedonutil jít ke dveřím a zmizet pryč, proto jen u krbu čekal na Snapea, který se zjevil vzápětí v černém županu.

Má chlupatý hrudník. A bože, ty bradavky… Salazare proklej mě, Snape má sexy tělo, zahučel Harry a zastrčil malý růžový jazýček zpět do tlamičky.

To že jej přitahují více muži než ženy samozřejmě věděl, ale.. Snape!?

"Jde se spát, maličký," zašeptal znaveně Snape a popadl kočku do náruče.

Harry se přitiskl k hustým chloupkům a nechal čumáček probírat se oním porostem, který krásně voněl po mýdle.

Postel… Ano ano, pos… Postel?!

Harry vyskočil na všechny čtyři, když Snape zavřel dveře oddělující obývací pokoj od ložnice, stáhl si župan a nahý si s ním lehl na postel a uvolnil přitom sevření paží. Mladý zvěromág se okamžitě odkulil na stranu a zaujal bojovou pozici.

"Jestli míníš spát na kamenné podlaze, budiž. Ale vyhřívání je nastaveno až na šestou hodinu ráno. V posteli je tepleji," pronesl ospale Snape, otočil se na bok a přikryl se tlustou dekou, přes níž byl zelený přehoz.

Snad si nemyslíš, že tu budu spát. V jedné posteli s tebou!
Vykřikl Harry a zoufale zamňoukal.

Na to Snape reagoval poměrně rychle. Popadl jej do ruky a přitiskl na nahý hrudník.

"Spi," zavrčel a přestal vnímat kocourovi pokusy vymanit se z jeho sevření.

Harry to vzal po půl hodině, kdy už to vypadalo tak, že Snape dávno spí a sevření patrně nepovolí.

Co jsem komu udělal? zavrčel si v duchu tiše a uhnízdil se v lepší poloze.

Za chvíli už spal, takže nepostřehl lehký úsměv, který přelétl Severusi Snapeovi přes obličej.

Znamení

Wed, 04 Nov 2009 15:18:49 +0100

Nakonec jsem se to rozhodla trošku předělat a uvidíme kdy a pokud vůbec se povídka začne nějak podobat s původní verzí.

Chyby omluvte, není beta no.. Dnes kapitola o něco dřív.

Nerušený zasloužený spánek byl přerušen hrubým výkřikem.

"Je to Potter, Albusi, co jsi čekal?" zavrčel dostatečně nahlas Severus Snape a otočil se tak prudce, až spadlo několik svitků pergamenu ze stolu.

Harry vyskočil na nohy a naježil se. Dezorientovaně se rozhlédl. Musel usnout!

Já nic neudělal. To Malfoy! zaprskal ve své zvířecí podobě, ale hned se uklidnil, když viděl, že ani jeden z profesorů se nedívá jeho směrem. Ba co bylo ještě více potěšující: Snape na něj nemířil hůlkou.

Asi o mně neví… Ale proč říkal mé jméno? zapřemýšlel mladý černovlásek a upřel zvídavé oči na staršího kouzelníka, který nyní neměl na tváři svůj typický stařecký úsměv.

"Severusi, potřebuji vědět, zda má Voldemort Harryho. Je pryč již několik hodin, nevrátil se z Prasinek. Slečně Grangerová a pan Weasley tvrdí….," začal Brumbál, ale byl hrubě přerušen.

"Kdyby se pan Weasley a slečna Grangerová věnovali něčemu jinému, než vzájemné výměně genetických informací u Tří košťat, zajisté by si všimli daleko dříve, že s nimi Potter není. Buďte si ovšem jistý, že u Vy-víte-koho není, kdyby ano, dávno bych se kochal pohledem na toho spratka, jak se snaží vyrovnat Pánovi zla. Ostatně, v tuhle dobu by patrně Denní věštec už pěl žalozpěvy na tragickou smrt národního hrdiny," šklebil se Snape.

"Jízlivost ti nesluší, Severusi."

"Nepovídejte," ušklíbl se lektvarista a usadil se do jednoho z křesel.

"Poslyšte, Brumbále, Potter má pravděpodobně nějaké dostaveníčko s nějakou svojí fanynkou a jen se zapomněl. Do večera ho máte zpátky, to si buďte jistý," dodal po chvíli Snape, když si všiml, že se ředitel stále mračí.

"Doufám že máš pravdu, Severusi, nerad bych o toho chlapce přišel," odpověděl lehce smutně stříbrovlasý kouzelník a poté zmizel v krbu, u kterého ležel Harry.

Ten celý rozhovor poslouchal se zdviženýma ouškama a nepřítomně se drbal vzadu na krku.

"Neškrábej se, Atere, ono to přejde," oznámil mu lektvarista a pozvedl sklenici vína, kterou měl na konferenčním stolku vedle sebe.

Mladý černovlásek se převážil a přepadl na záda, jak se lekl.

Ater? Co? Kdo?

"Vidím, že se ti nové jméno líbí," ušklíbl se Severus a sebral kotě do náruče, když se delší chvíli nemělo k tomu, aby se narovnalo.

Zvíře sebou hned začalo házet a škrábat.

"Divoký," usmál se koutkem úst lektvarový mág a rychlým hmatem přetočil drobné zvířátko ve svých rukou do záda, přičemž jej držel prsty pod hlavičkou a zbytek tělíčka měl natažený na celém předloktí.

"Máš bílý flíček i tady," řekl překvapeně Snape, když se dotýkal místečka na bříšku.

Panebože, ty perverzáku! Jsi horší než Malfoy! pištěl Harry, ale z jeho tlamičky vyšlo jen nespokojené mňoukání a skučení.

Snape se nenechal rušit a stále pohledem zkoumal černě ochmýřené bříško. Mezi heboučkými chlupy prosvítala růžová kůže kocourka.

"Jsi krásný výstavní kousek, Atere. Máš patrně důležité předky," poznamenal Snape, když mu prohmatal stehna a popotáhl za všechny tlapky.

To si piš že mám, Potter je přece starý kouzelnický rod, odsekl Harry a vycenil zoubky.

"Na kotě jsi svalnatý. Máš dobře stavěné nohy," zkoumal dál kouzelník a pak již mírně uklidněné kotě přetočil a rukou si jej podržel pod předními tlapkami, takže zadní viseli volně dolů.

"A krásné zelené oči. Těch si važ. Černé kočky se zelenýma očima jsou v kouzelnickém světě ceněné a vzácné. Hodně kožešníků je vyhledává na pláště, protože se domnívají, že kočky jako ty mají magickou moc a dokáží ochránit toho, kdo má jejich kůži na sobě," vysvětlil kocourkovi.

No tos mě uklidnil teda.

"Tobě se to ale nestane. O to jsem se postaral," ušklíbl se Severus, když s všiml, že mládě zbystřilo a ztuhlo.

"Ty jsi můj kocour," dodal Snape důležitě.

A to má být jako výhra? zeptal se sám sebe nevěřícně Harry a zamňoukal, když se jeho měkké tlapky dotkly kožešiny u krbu.

Nemeškal a hned vystřelil ke dveřím. Nebo alespoň k místu, kde tušil, že jsou dveře. Z rozhovoru Snapea a Brumbála pochopil, že si všichni myslí, že zmizel. Nemohl přece nechat Hermionu a Rona myslet si, že jej unesli Smrtijedi.

"Jdeš lovit myši?" ozval se za ním chraplavý hlas a Harry vzhlédl.

Ne, jdu ti krást přísady do lektvarů.

"Tak běž," ušklíbl se Snape a otevřel dveře.

Pak už jen sledoval, jak černé chlupaté klubko s bílým čírem mizí v chodbách sklepení a míří si to neznámo kam.

Severus neměl strach, že by se mu Ater nevrátil. K tomu sloužilo značkovací kouzlo. To nejen že dá všem kouzelníkům (dokonce i mudlům) znát, kdo je jeho majitel. To aby se náhodou nestal kocour obětí kožešníka. Ale také donutí domácího mazlíčka se po určité době vrátit zpět ke svému pánovi. Severus kouzlo nastavil tak, aby se mu jeho nový společník vracel každý večer.

Harry se nehodlal přeměnit, pokud hrozilo byť jen nepatrné nebezpečí, že jej někdo zahlédne. Například Snape při své pravidelné pochůzce po chodbách. Stále nemohl uvěřit tomu, že usnul v soukromých komnatách toho Netopýra a že si on dovolil na něj sahat.

Vzápětí se však snažil uklidnit myšlenkou, že jej Snape, stejně jako Malfoy, měli za kočku a tak jen kontrolovali pohlaví. Vlastně jej to nemělo úmyslně ponížit. Tedy aspoň v to doufal.

Zrovna si vyhlédl prostorné místo ve výklenku za brněním, když k němu z dálky dolehl hlas jeho rivala, který zrovna někomu říkal něco, co Harryho přinutilo se nepřeměnit.

Zvědavost přece jen zvítězila. Ronovi a Hermioně to vysvětlí později.

"Ano, otec očekává, že Znamení přijmu ještě tento školní rok," prohlásil veledůležitě blondýn a postavil se před brnění, ze kterým se ukrývala černá kočka.

"Nekecej. To můj otec doufá, že zvládne moje přijetí oddálit co nejvíc," zabručel tiše neochotně neznámý hlas.

"Ty nechceš být služebníkem Pána zla, Zabini?" zavrčel Draco Malfoy a sáhl po hůlce ukryté pod pláštěm.

"Ale jo, ale otec se bojí, že na to ještě nemám," vztekle zaťal pěst druhý mladík a odfrkl si.

"Kdyby jen tušil, že tu kletbu na tu mudlovskou šmejdku jsem poslal já…," dodal po chvíli.

"Tos byl ty? Brilantní," ušklíbl se spokojeně blondýn a přesunul se blíže k brnění.

Než se Harry nadál, byl už podruhé v rozmezí několika hodin v náručí svého rivala.

"Kohopak to tu máme," zachechtal se druhý kluk a popadl jej za kůži na krku, vzápětí ji však stáhl a překvapeně zazíral na Malfoye, který se s úšklebkem díval na svého přítele.

"Netušil jsem, že profesor Snape má kočku," řekl dutě Zabini.

Sakra, jak mlže vědět, že jsem byl u Snape? A jak má kočku! Nejsem jeho majetek, ty tupá hadí hlavo!

"Dostal ho dnes ode mě. Krásný kousek, což? Je až z Egypta," pochlubil se Draco a nadmul se pýchou.

Co kecáš, ty fretko, normálně jsi mě přepadl na nádvoří!

"Jdeme do společenky. Viděl jsem Snapea jít k Brumbálovi. Zatím se o tohohle mazlík postaráme my," pronesl Draco a pevně uchopil bránící se kotě.

Ne. Ne. Ne. Do Zmijozelu ne. Co jsem komu udělal?! Malfoy! Pusť mě!

Ztrápené Prasinky

Wed, 04 Nov 2009 15:18:01 +0100

Tady uvidíme další vychýlení od starého děje.

"Harry, jdeš do Prasinek?" zeptal se u snídaně Ron s plnou pusou.

"Jasně že jdu," odpověděl mladík a v poklidu dosnídal.

Uplynuly dva měsíce denno denního snažení a Harry se dokázal plně přeměnit bez větších problémů až včerejší noc. Rozhodl se, že dnešní den, v Prasinkách, se oddělí od svých přátel a zkusí se jako kočka nepozorovaně dostat zpět do hradu.

"Tak kam půjdeme nejdřív?" zajímala se Hermiona, když vyrazili a sešli do kouzelnické vesnice.

"Já bych bral Medový ráj," prohlásil Ron a mlsně se olízl.

"Tak jděte tam a já si zatím něco zařídím a koupím," usmál se černovlásek a dal tak najevo, že chce být sám.

"Jsi si jistý?" zeptala se dívka a rozhlédla se.

Vesnice se zdála být plná života, lidí kouzly odhrabovaly sníh a studenti se rojili od jednoho obchodu ke druhému. Ale nezpečí, které hrozilo, sice nebylo patrné, ale bylo tu. Mezi nimi.

"Pochybuju, že by Smrtijedi napadli Prasinky. Je tu dokonce Malfoy a Lucius by přece upozornil svého synáčka, kdyby mělo dojít k útoku," argumentoval Harry, zamával dvojici, která se celou dobu nepatrně dotýkala rukama a zaběhl do nejbližšího krámku, což by, shodou okolností, Svět košťat a pomůcek na famfrpál.

Výlohou pozoroval, jak jeho dva kamrádi zamířili na opačnou stranu a když si byl jistý, že jsou z dohledu, vydal se k Chroptící chýši.

Cesta do Bradavic skrz chodbu v Medovém ráji byla zamítnuta v okamžiku, kdy Ron navrhl, že tam půjde a tak zbývala pouze chodba k Vrbě Mlátivé.

Harry se přeměnil už na plácku u lesa. Stále si nemohl zvyknout na čtyři nohy a tak mu cesta vysokým sněhem dělala problémy, přesto se po chvíli protáhl plotem a vběhl do rozpadlé budovy.

Kdyby se kočka mohla šklebit, jistě by to teď udělal. Velmi dobře si pamatoval co se tu dělo ve třetím ročníku.

Proběhl chodbou a vyskočil u stromu, ktrý ho větví málem přizabil. Proklouzl na pozemsky a rychlými skoky se přes závěje sněhu dostal až na prostranství hradu, kde se složil na kamennou lavečku pod rozložitým a zavátým dubem.

Byl utahaný a promrzlý. Zamňoukal a plácl sebou na záda, jelikož celé bříško měl pokryté ledovými šupinkami.

"Ty jsi ale sladký," ozval se nad ním podezřele známý hlas.

Než se však stačil přetočit na všechny čtyři a utéci, popadly jej dvě ruce v kožených rukavicích.

Malfoy junior jej držel pod břišech a za kůži na zádech. Bylo to nepříjemné.

Pusť mě ty, slizká fetko.

"Ono se nám to vzteká. Copak jsi, kocour nebo kočka," ušklíbl se Draco a nastavil si jej tak, aby mu viděl mezi nohy.

Harry zakvílel.

Přestaň mi čumět mezi nohy!

"Klidni se, maličký," usmál se Zmijozelský student a balil jej do své kolejní šály, když se dozvěděl co chtěl

"Budeš výtečný dárek pro mého kmotra. Zbožňuje kočky," zašeptal do špičatého ouška a Harry sebou začal zděšeně mlet.

Věděl, že kdyby se nyní přeměřil, neměl by promrzlý proti rozzuřenému Malfoyovi šanci. A že by byl rozzuřený, kdyby věděl, koho nese v náručí do hradu.

Harry skrz škvíru v pletené látce viděl, že se velice rychle dostali do sklepení, což s mu ani za mák nelíbilo. Rozhodně nechtěl být dárkem pro Malfoyova kmotra a už vůbec nechtěl letět v krabici přivázané na soví noze!

Dej mě dolů, Malfoy, nebo ti upravím fasádu! prskal Harry naštvaně, ale věděl, že z něj vychází jen kočičí mňoukání a skřeky.

"Uklidni se, hloupá kočko, za chvilku tam budeme," pošeptal mu blonďatý student a o chvíli později zaklepal na dveře kabinetu profesora Snapea.

To snad ne! vypískl Harry a zaťal drápky do rukávu pláště aristokrata.

"Auuu," vyjekl Malfoy a pustil jej na zem.

Harry sice dopadl na všechny čtyři, ale stále byl zabalený do dlouhého šálu a tak se z něj nemohl dostat a jen mňoukavě naříkal na kamenné studené podlaze.

"Co se tu děje, Draco?" ozval se nad ním chladný hlas lektvaristy a opět se ocitl ve vzduchu.

"Přinesl jsem ti dopředu Vánoční dárek, ale je trochu divoký," prohlásil mladík a ušklíbl se, když ze zelené látky vykoukl malý kočičí obličejík.

Snape nadzvedl ruce a podržel si černé klubko pár centimetrů nad obličejem.

Harry vycenil své malé špičáky a zaprskal.

"Nádherný," pronesl Snape a Nebelvír si všiml, že mu v očích zajiskřilo.

"Jsem rád, že se ti líbí, je ale celý mokrý. Našel jsem ho venku na nádvoří ve sněhu," pronesl Draco a vplul do kabinetu, kde plápolal hřejivý oheň.

Severus Snape pokýval hlavou a vykouzlil ošatku u plamenů, kam položil harryho zbaveného veškerého ledu.

Tak jen na chvilku. Ohřeju se. A jdu! zavrčel tiše černovlásek a stulil se do příjemného, plameny vyhřátého pelíšku.

Po chvilce zavřel oči a usnul.

"Je nádherný," zopakoval Severus, když si sedal do koženého křesla u krbu a sledoval pochrupující kotě, které se přetočilo a vyhodilo všechny čtyři tlapičky do vzduchu.

Z tlamičky vedle velkých bílých špičáků mu koukal růžový jazýček.

"To ano. Jak jej pojmenuješ?" ušklíbl se mladík a přijal nabízený máslový ležák.

"Ater," pronesl Snape a ušklíbl se.

Nikdy neviděl tak zvláštní kočku. Velké zelené oči a výraz, který jej naplňoval pocitem, že se kocour vzteká a vysmívá zároveň. Všemu dodával korunku i bílý chomáč chlupů na hlavičce zvířete, který jako kdyby tvořil zvláštní rozčepýřené číro.

"Označíš si jej?" ozval se Draco a Severus přikývl.

Vytáhl hůlku a k chrnící a lehce chrápající kočce přiklekl s lehkým zaváháním. Nemínil kotě budit, ale tohle bylo nutné.

Hodlal na místečko za krkem pomocí kouzla vpravit své znaky, aby bylo patrné, čí tento kocour je. Takto se mělo zabránit odcizení, popřípadě prodání a nalezení pravého majitele, kdyby se nedej bože domácí malíček ztratil.

Zašeptal složitou formulku a natočil zvíře tak, aby mělo odkrytá záda. Zlatavé světlo se vpilo pod kůži a Ater zavrněl, ale neprobuzen spal dál.

Úvod k HP a můj kocourek

Wed, 04 Nov 2009 15:17:21 +0100

Název: Můj kocourek

Autor: Exa

Doba: Pátý ročník

Páry: Harry Potter/Severus Snape, snaha o Harry Potter/Draco Malfoy

Vedlejší páry:

Varování: Slash, 18+, Sirius Black žije

Shrnutí: Jaké je to být zvěromágem? A v co se bude Harry měnit? Co udělá, když se shodou nepěkných náhod ocitne u někoho, kdo mu pije krev? A jaké je to být malíčkem?

A/N: Povídka je přepsaná a upravená verze z mého prvního blogu. S původní povídkou Můj kocourek bude mít toto novější a upravené přepsání stejnou kostru příběhu, avšak je možné a jisté, že bude mít upravený děj.

Kdo četl první povídku, ať na tuto nahlíží jako na zcela odlišný příběh. Je to sepsání stejného nápadu, ale jinak.